Země: Finsko Žánr: psychedelic rock Datum vydání: 29.1.2016 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Transparent Eyeball 02. Earth Over Us 03. Cosmic Truth 04. When I’m Dead 05. Mirror Boy 06. Drugged Up on the Universe 07. Teeth of the Mountain 08. Green Gold 09. Mushroom Spirit Doors 10. Hunter’s Prayer Hrací doba: 43:33 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu.

Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika a druhé album „No Holier Temple“ (2012) jakbysmet. A třetí dlouhohrající nahrávka „When We Are Death“? No, to je otázka, jejímuž zodpovězení se budeme věnovat na dalších řádcích…

Vždycky se o Hexvessel říkávalo, že je to psychedelický neofolk případně psychedelický folk. Bylo to pojmenování plavající trochu na vodě, protože těch vlivů tu bylo vždy vícero, ale v základě to dejme tomu sedělo a navíc to byla škatulka jitřící zvědavost – a přesně taková se k formaci formátu Hexvessel ohromně hodí. „When We Are Death“ ovšem přináší významný posun do poněkud odlišných vod – zapomeňte na (neo)folk, jelikož Hexvessel v roce 2016 skočili rovnýma nohama do psychedelického rocku.

Jistě, jistě, rocková psychedelie byla v tvorbě Hexvessel nějakým způsobem vždy přítomná. Bylo to především na „No Holier Temple“, kde rock vystrkoval své růžky nezanedbatelným způsobem a do některých skladeb promlouval skutečně výrazně. I přesto pro mě byl první poslech „When We Are Death“ docela překvapením, jelikož až takovou rockovou jízdu jsem od Hexvessel nečekal ani náhodou. A není důvod to zatajovat – onen první poslech pro mě byl nemalým zklamáním. Jednoduše jsem doufal v něco trochu jiného, co mi skupina jaksi nedala. A nešlo jen o první poslech, ono jich vlastně bylo víc a to jediné, co zpočátku v mých očích drželo „When We Are Death“ nad vodou, byly pomalejší baladičtější písně typu „Cosmic Truth“, „Mirror Boy“ či „Hunter’s Prayer“, což jsou momenty, v nichž se Hexvessel blíží nejvíce na dohled svému dřívějšímu já.

A co pozdější poslechy? Počáteční rozčarování se najednou rozplynulo – stačilo si jen převyknout! Hexvessel jsou totiž v jádru stále vysoce uhrančiví a působiví, jen k tomu tentokrát došli jiným způsobem a jinými prostředky. „When We Are Death“ je excelentní, zcela vážně. Je to tak dobrá muzika, že se na Hexvessel prostě nelze zlobit, že jsou odlišní. Bylo nutné si tohle uvědomit, a když se tak stalo, zbylo už jen jediné – požitkářské vychutnávání hudebního kouzla, které v tom bezpochyby stále je. Vychutnávání již objeveného a prozkoumávání nových a nových spodních proudů (není to klišé – třeba při psaní recenze jsem si zničehonic uvědomil úplně novou melodickou linku v „Earth Over Us“, již jsem do té doby nějak přehlížel). A přitom stále nemám pocit, že mi „When We Are Death“ řeklo vše, co mi říct může…

Nicméně, v jednom bodě je novinka se svými předchůdci přece jen spojena. Mám tím na mysli psychedelii, protože té se Hexvessel v žádném případě nezbavili. Vlastně spíš naopak! „When We Are Death“ je totiž místy nádherně houbičková vytripovaná záležitost a víc než kdykoliv v minulosti z toho táhne obrovská inspirace v 60. letech. Je však nutno zdůraznit, že Hexvessel jsou uvěřitelní a v žádném případě nepůsobí jako laciné kradení v archivech dob dávno minulých. A ten důvod je jasný – i přes množství retra a vintage zvuků (ty klávesy!) je v tom stále vlastní ksicht a rukopis. Jinými slovy, image lesních hipíků (stačí se podívat na aktuální fotky) Finům ohromně sluší.

Ruku v ruce s tím pak jde něco, co už šlo z předchozích řádků asi vytušit, ale přesto bych to rád zdůraznil explicitně – mám tím na mysli vysokou, skutečně vysokou koncentraci výtečných nápadů, s nimiž Hexvessel nijak nešetří a nabízejí je s takovou samozřejmostí, až se tomu nechce věřit. Navrch přihoďte charismatický zpěv (McNerney prostě umí) a dostanete… inu, „When We Are Death“ v celé jeho kráse. Čarovný psychedelický rock mající hlubokou úctu ke starým pořádkům, ale stále natolik svébytný, aby se v nich neutápěl. Myslím, že tohle tu neříkám zas tak často, takže mi to snad budete věřit, když prohlásím, že tuhle desku nesmíte za žádnou cenu minout. A je jedno, co běžně posloucháte… tohle roste a roste, dokud vás to nepřeroste. Stejně jako ty houbičky v lese.