Země: USA Žánr: stoner / sludge metal Datum vydání: 5.10.2018 Label: eOne Tracklist: 01. Spewn from the Earth 02. Steps of the Ziggurat/House of Enlil 03. Electric Messiah 04. Sanctioned Annihilation 05. The Pallid Mask 06. God of the Godless 07. Freebooter 08. The Witch and the Christ 09. Drowning Dog Hrací doba: 56:52 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy.

Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel jsou držáky, Matz je již třetím baskytaristou v pořadí, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už ve skupině působí, to vypadá, že tahle trojice je pro High on Fire to pravé.

Samozřejmě, že od „Electric Messiah“ nelze čekat nějaké žánrové kotrmelce. High on Fire se našli hned na prvním albu a od té doby svůj zvuk pouze zušlechťovali k finálnímu vyznění. Jejich rukopis je zcela jasný a lehce rozpoznatelný, což se zdaleka ne každému povede. Nejlepší na tom je ta syrovost, přímočarost a fakt, že to má koule. Mám-li „Electric Messiah“ někam v diskografii High on Fire zařadit, pak se vůbec nebojím vložit ho po bok oné trojice desek, tedy na příčky nejvyšší. Ne, že by „Electric Messiah“ vyloženě hudebně připomínalo zmiňované řadovky, ale co se kvality týče, nahrávky jsou na podobné úrovni.

Novinka si s sebou táhne melodičtější, až hymničtější vyznění předchozího „Luminiferous“, avšak základem je onen klasický agresivní styl, který je tu opět předveden v plné palbě. High on Fire mi vždycky připadali jako splnění snu Matta Pikea o tom, jak by asi zněli Sleep, kdyby hráli Motörhead (však nemá také být oním elektrickým mesiášem právě Lemmy?). Oproti minulému albu, ale vlastně i těm ostatním, zní „Electric Messiah“ celkově mohutněji, tak nějak velkolepěji, nejenom díky produkci (znovu Kurt Ballou), ale také propracované struktuře skladeb s mnoha vrstvami a zvraty. To je dáno zejména dvěma opusy se stopáží kolem deseti minut, které tak tvoří jednu třetinu nahrávky. Nechybí tu ani pořádné doomové tryzny, stejně tak jako thrashové rychlovky. Zkrátka z toho sludge/stonerového soudku High on Fire tu najdete vše.

Přestože jsem „Electric Messiah“ doposavad chválil, a dokonce ho přirovnal k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, není to deska bezchybná, což ostatně souvisí s mým pohledem na tuto kapelu. I když jsou všechna jejich alba dobrá, žádné z nich není vyloženě výborné. Prostě vždycky se najdou nějaké momenty, party či rovnou celé písně, které mi tak úplně nesedí a výsledný materiál trochu shazují dolů. Ani „Electric Messiah“ není výjimkou. Občas se nedaří pracovat dobře s dynamikou skladeb, kdy po chvíli začnou nudit či jsou příliš podobné něčemu, co už jindy předvedli lépe. S tím souvisí také problém s celkovou délkou nahrávky, jež opět atakuje jednu hodinu, a takové sousto jednoduše nezvládají obstojně naplnit. K těm slabším momentům patří zejména unylá „The Pallid Mask“ a zbytečné natahovaná „The Witch and the Christ“.

Abych ale neopomenul ta pozitiva, je tu spousta věcí, co mě baví hodně. Přeci jenom, ty klady jednoznačně převažují. Třeba vokál Pikea. Docela překvapivě zní lépe než kdy jindy. Přesvědčit se o tom můžete kupříkladu v závěrečné „Drowning Dog“, což je mimochodem nejlepší závěrečná píseň, jakou kdy High on Fire nahráli a vůbec nejlepší okamžik celého „Electric Messiah“. Pike zde má neuvěřitelnou sílu a jeho charisma starého barbara funguje bezpečně. Věřte, že to „god damn you!“ vám bude znít v hlavě sakra dlouho. Stejně tak rozmáchlá a nejdelší stopa „Sanctioned Annihilation“ nebo naopak strohá titulka „Electric Messiah“ jsou parádní věci a ani nevyjmenovaný zbytek za nimi o mnoho nezaostává.

Právě díky kladům, jichž je dost, stojí určitě za to „Electric Messiah“ slyšet. Na druhou stranu, jestliže někoho High on Fire doposavad neoslovili, nová placka na tom s největší pravděpodobností nic nezmění. Potěší zejména příznivce, kteří zde najdou přesně to, co čekají, a to ve velice dobrém provedení. „The Sciences“ od Sleep je lepší deskou, avšak „Electric Messiah“ jenom stvrzuje, jak silný rok Matt Pike měl. Nominace skladby „Electric Messiah“ na cenu Grammy za nejlepší metalový výkon roku je nic neříkající, ale příjemně bizarní třešničkou na dortu.