Země: Finsko Žánr: gothic metal / alternative rock Datum vydání: 29.4.2013 Label: Universal Music Group Tracklist: 01. Unleash the Red 02. All Lips Go Blue 03. Love Without Tears 04. I Will Be the End of You 05. Tears on Tape 06. Into the Night 07. Hearts at War 08. Trapped in Autumn 09. No Love 10. Drawn & Quartered 11. Lucifer’s Chorale 12. W.L.S.T.D. 13. Kiss the Void Hodnocení: 4/10 Odkazy: web / facebook

Nemůžu říct, že by mě tvorba finského love metalového kvintetu, následovaného zástupem fanynek, u nichž platí bezmála za legendu, kdy oslovila, nikdy jsem mu vyloženě na chuť nepřišel – snad proto, že v době, kdy jsem k nim přičichl, jsem nepokrytě ujížděl na hudbě The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo Siouxee and the Banshees, mezi kterými mi přišla hudba HIM nevýrazná, nijaká. Přesto jsem se po dlouhé době rozhodl dát jejich zamilované směsce rocku, metalu a kdovíčeho dalšího ještě jeden pokus v podobě aktuálního alba “Tears on Tape“. Dopředu mohu prozradit, že pokus docela pohořel…

Ne, že bych nečekal, že i přes kratší hrací dobu to bude medově utahané a přeslazené tak, že při opakovaném poslechu hrozí akutní nebezpečí cukrovky (pročež poslech rozhodně nedoporučuji diabetikům), ostatně “love metal” se tvorbě HIM neříká jen tak zbůhdarma. To by samo o sobě nevadilo, kdyby většina alba nebyla cukrová vata – naprosto zbytečná, neforemná, homogenní slaďárna, ve které máte problém rozeznat jednotlivé písně od sebe. Celek tak možná působí kompaktně, ale spíš proto, že připomíná vleklou pohádku o taženém štrůdlu, než že by držel pohromadě pomocí myšlenky, o propracovnějším konceptu nemluvě. Kytara působí jako stará bezzubá dáma, které navrch vyřízli jazyk. Neřekne vám naprosto nic, jen občas se pokusí projíst až na povrch, aby si mohla trochu zařvat v sólu – a ani to se jí příliš nedaří, pročež si jen tak brmlá v pozadí nějaký ten doprovod, aby to nebylo jen o zpěvu, klávesách a bicích. A totéž bych mohl říct i o baskytaře. Naopak prostor, jakého se dostává zpěvu, kapelu posouvá blíž popovému projevu. Věřím tomu, že Ville Valo v hrdle nosí pořádnou sklenici medu a pravidelně ji doplňuje, leč nemusel by se cpát tak dopředu. Současný stav dávám za vinu faktu, že kdyby byl s ostatními nástroji v rovnováze, nezajímal by snad nikoho. Už jen proto, že to taková sláva zdaleka není a jedna nemastná, neslaná poloha kdesi uprostřed hudebního rozsahu s občasnými úlety k výškám je zkrátka nedostačující.

Tím se dostávám k druhé věci, která mi na “Tears on Tape” vadí a kterou jsem naznačil již výše – monotónost. Je nejspíš mojí vinou, že od kapely očekávám něco víc než jen jeden neměnný výraz po celou dobu alba. Většina skladeb působí dojmem, že byly složené podle jednoho mustru a následně bez ladu a skladu rozházené po celé ploše alba. Je mi jasné, že fanoušci (a fanynky především) nejspíš chtějí HIM tak, jak je mají rádi, ale “Tears on Tape” zní spíš jako názorný příklad toho, jak se zamilované fláky dělat nemají – nedokáží zaujmout, nedokáží vyvolat sebemenší pocit, který by lásku připomínal, a jediné, co se albu nedá upřít, je neskutečná nálož cukrkandlů, jimiž se spíš udávíte, než abyste si je náležitě vychutnali. Nebo umřete nudou. Nakonec je jen dobře, že sedm ze třinácti stop si vystačí s hracím časem kolem tří a půl minuty a zbylé dvě se vejdou do pěti minut. Dohromady tak na albu najedete devět plnohodnotných skladeb, zbytek tvoří mezihry, intro a outro, kolem dokola téměř na vteřinu přesně jednačtyřicet minut materiálu. A i tak bych se nebál ještě krátit, řezat a amputovat, pokud bych něco takového kdy vůbec vypustil do světa, aniž bych se za svůj výtvor nemusel stydět.

Verdikt? Mizérie. “Tears on Tape” je jedno z nejslabších alb, se kterými jsem měl za poslední dobu čest. Nejde o to, že by to byla měkká slaďárna pro náctileté, jako spíš o to, že i ta slaďárna by se dala udělat s nápadem a nábojem, jenž albu žalostně chybí. Na novince na mě působí HIM uťápnutým, vyšumělým dojmem kapely, která už nemá mnoho co nabídnout, a nejspíš nebudu svým odhadem daleko od pravdy, když řeknu, že recykluje sama sebe.