Země: USA Žánr: thrash / speed metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: Steamhammer Tracklist: 01. Black Smoke 02. Hellion Rising 03. Victims of the Dead 04. Thunder Roar, The Conquest, La Boca de la Bestia – The Mouth of the Beast 05. Earthshaker 06. Tied to the Gallows Pole 07. Deceiver 08. Immortal Legacy 09. S.O.W. 10. Violence of Action 11. Atlantis (Journey to Atlantis) 12. The World Will Burn Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Hirax v roce 2000 po vrátili. Na plnohodnotný studiový návrat v podobě skvělého “The New Age of Terror” se sice čekalo další čtyři roky, ale stálo to za to. Sám toto album považuji za jeden z nejlepších thrashových opusů minulé dekády a nebýt zpraseného “El Rostro de la Muerte”, tak bych od letošní novinky “Immortal Legacy” čekal opět velké věci už v předstihu.

Šestá řadovka “Immortal Legacy” sice měla vyjít už loni na podzim, ale kapela její vydání odsunula a údajně šperkovala tehdy ne zcela dokonalý materiál. Což o to, je to sice klišé jako bič a beztak se nestíhalo, ale přiznávám, že na tohle se opět vyplatilo čekat, protože Hirax jsou zpět v působivé formě a při poslechu novinky mám pocit, že od svého návratu ještě nebyli silnější. Je fuk, že v sestavě krom de Peny nezůstal oproti klasické sestavě kámen na kameni, poněvadž skladatelské otěže vždy třímal v rukou právě tento nezaměnitelný pěvec. No, a protože jeho současní kumpáni drtí oldschool thrash metal přesně dle dobových archivů a vůbec to nezní zpátečnicky, protože Hirax před třiceti lety stáli u zrodu stylu, tak je vlastně už předem zaděláno na slušnou thrashovou jízdu pro fanoušky starých dobrých časů.

Přesně takové totiž “Immortal Legacy” je. Jako ze starých časů. Od zvuku, přes použité riffy až po hlas nestárnoucího de Peny, jenž zní pořád stejně nebezpečně, je tohle album, které moderní trendy neuznává. Celkem devítka regulérních písní z desky je možná jednotlivě lehce zaměnitelná, protože téměř po celou dobu se frčí v jednom rychlostním stupni, ale věřte, že jakmile dáte “Immortal Legacy” chvilku času, tak vám najednou necelých čtyřicet minut uteče mnohem rychleji. O jistou dávku překvapivých momentů by se měla starat intra “Earthshaker”, “S.O.W.” a “Atlantis (Journey to Atlantis)”, z nichž ani jedno není ničím jiným než oddalováním toho, na co se posluchač u Hirax těší, takže ta jsou pro mne nutným zlem. Přeci jen si člověk pouští Hirax kvůli thrashové bouři, kterou dokážou rozpoutat, takže nevěřím, že někomu nešmakuje úvod v podobě riffopalby “Black Smoke” a “Hellion Rising”, jež jsou stejně tak živelné jako přímočaré a hitové. Nemluvím však o hitovosti v tom špatném slova smyslu, nýbrž v tom, že není problém podlehnout nátlaku, který kapela spustí, a ještě si přitom užít zapamatovatelné refrény, v nichž se de Pena nebojí výšek a dopomáhá tak dosáhnout oldschoolové atmosféry, protože kdysi byl thrash jen rychlejší a tvrdší verzí heavy metalu, takže zpěváci se nebáli pěkně zvysoka zaječet. A de Pena se toho vážně nebojí, protože v takové “Hellion Rising” zní občas jako Rob Halford.

Protože album s přibývajícími skladbami neslevuje z nastavené laťky, tak klidně říkám, že “Immortal Legacy” nemá vatovitého momentu, kterým by se jen uměle natahovala stopáž. “Victims of the Dead” je sice kosmetickým zpomalením, ale vynikající rytmická kytara žene skladbu kupředu skoro stejně tak silně jako ultrarychlou titulku “Immortal Legacy”, jež se i díky velmi vysoce položené vokální lince zdá velmi neurvalá. Totéž platí o “Violence of Action”, která sází na skoro až punkově jednoduchou strukturu, která jede na jednom riffu, k němuž se v polovině přidá na chvíli Mike Guerrero z pozice sólového kytaristy a v refrénu pak dvojspřeží kopáků z nohou Jorge Iacobellise. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by Hirax zněli, kdyby psali hity, tak je tady “Tied to the Gallows Pole”, která je ukázkou balance na pomezí thrash metalové živelnosti a melodické vlezlosti, jíž přináší variabilní a hlavně (v rámci svých hlasových schopností) melodický de Pena. Opět se tak opakuji a říkám, že žádnou vatu na “Immortal Legacy” nečekejte, protože v podobném duchu velebení jednotlivých skladeb bych pokračoval až do posledního kousku, což není nutné k tomu, abyste pochopili, že tohle album mě prostě baví.

Možná vám výsledné hodnocení na celkem obyčejnou thrash metalovou desku, která nepřináší ani ždibet ničeho nového, přijde vysoké, ale nejenže pro mě mají Hirax na “Immortal Legacy” takové nezaměnitelné kouzlo alb, na kterých jsem vyrůstal, takže pro něj mám menší slabost, hlavní je, že Hirax přináší velmi vyrovnanou kolekci písní, při nichž srdce nejednoho fanouška žánru pořádně zajásá. Pecka střídá pecku, de Pena je nabroušený stejně jako kdysi a z písní přímo dýchá energie, která řadu mladších kolegů, kteří hrají totéž, sfoukne jako svíčky, takže není co řešit.