Země: Austrálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 14.10.2016 Label: Hells Headbangers Records Tracklist: 01. Il mostro di firenzi 02. Walk My Path 03. Final Feast 04. Suicide 05. Drawn and Quartered 06. Heaven Bled 07. Sadistic Domination 08. Son of God 09. Depopulation 10. TFMF 11. Hypocrites 12. Abomination Hrací doba: 57:47 Odkazy: facebook / bandcamp

V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.

Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.

„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.

Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.

Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.

Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.