Země: Kolumbie Žánr: black metal Datum vydání: 1.12.2014 Label: Ketzer Records Tracklist: 01. Intro (Opus Satanam) 02. Extinction’s Apotheosis (Finis orbis christiani) 03. Christ’s Devotees Genocide (Sescenti sedecim) 04. Horned Redeemer (Vicarius filii diaboli) 05. Harassment (Inferos viam) 06. Har Meggido Νikh (Expuens in sanguine agni) 07. Worship of the Seven-Headed Beast (Caper nigra cultum) 08. Defanatus (Diabolus adventus) 09. Charred Shrines (Baptismus ignis) 10. Malign & Perverse (Antichristus rex) 11. Quenchless Ignition (Missa concrematio) 12. Outro (Aevum in hircum) Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Je vcelku zřejmé, že v dnešní době nemůže být každá hudební skupina ryzí originál. Právě proto si originality v muzice cením jako máločeho jiného, avšak jsem si vědom toho, že rozhodně není jednoduché jí dosáhnout. Mám pro to tedy pochopení a myslím, že fakt, že mám v oblibě i nejednu kapelu, jež nějakým vizionářstvím zrovna neoplývá, je toho dostatečným důkazem. Chci tím říct, že muzika rozhodně nemusí být nutně originální, aby byla dobrá a zábavná. Nepopírám ovšem, že s nulovou invencí a absolutní absencí vlastního ksichtu je mnohem pravděpodobnější, že to dobré a zábavné nebude. Třeba takoví Horncrowned by o tom mohli povídat…

Ptáte, co jsou to ti Horncrowned vlastně zač? Je to jihoamerická čtveřice, která sídlí v hlavním městě Kolumbie a odsud již nějaký ten pátek pouští do světa black metalovou blasfemii. Nejedná se však o žádné zelenáče, jelikož tahle smečka pod vedením týpka, jenž si říká Demongoat (lamač dívčích srdcí jen podle jména!), funguje již od roku 2001 a aktuální počin “Defanatus (Diabolus adventus)”, který vyšel v prosinci loňského roku, je celkově už čtvrtým dlouhohrajícím zářezem na pekelné pažbě. Zkušenosti tedy jsou, nicméně výsledná placka je taková trochu o ničem.

Horncrowned hrají black metal. Čistokrevný, agresivní a sypací, s texty o satanismu a antikřesťanství (co vás nemá, latinské názvy tracků jsou součástí pekelného balení!). A samozřejmě – a ani se nesnažte předstírat, že by vás byť i jen na vteřinku napadlo, že to tak nebude – také vystupují ve warpaintu. A ano, je to přesně tak, jak si myslíte – podobně neobjevně ten výsledek opravdu zní. Kolumbijci totiž po nicneříkajícím rozjezdu alba v podobě “Intro (Opus Satanam)” (navzdory názvu to žádny opus není… vlastně ani toho Satana jsem tam nikde nenašel) dupnou na plyn a hned od úvodního válu “Extinction’s Apotheosis (Finis orbis christiani)” až do posledního regulérního songu “Quenchless Ignition (Missa concrematio)” jen sypou, sypou a sypou… a sypou… a sypou… a sypou… a jestli neumřeli, tak sypou dodnes.

Nemám vůbec, ale skutečně vůbec nic proti agresivnímu black metalu a zcela vážně si myslím, že album čistě jen s kulometnou bicí palbou utáhnout lze. Ostatně, takové “Panzer Division Marduk” asi nikdo z nás dodnes neposlouchá jen proto, že má na obalu cool tančík, že ano. Jenže takovýhle druh muziky se musí setsakra umět. A rozhodně není pravda, že vám stačí čistě jen žhavení kopáku doběla, i v téhle rychlosti je stále nutné mít kvalitní nápady. Jenže těch je na “Defanatus (Diabolus adventus)” zoufale málo. Trochu slušnější, nicméně nepříliš nápadné melodie v pozadí jsem našel leda tak v “Christ’s Devotees Genocide (Sescenti sedecim)”, ale to je jen kapička v moři brutální nudy a ani tady to vlastně není žádný velký zázrak. Jinak je takřka celá stopáž naprosto ubíjející, nudná a zaměnitelná – jak s jakoukoliv jinou podobnou kapelou, tak i se vším ostatním na tomhle albu. Když se po pár písničkách zvednete a půjdete si udělat kafe a po cestě se vyčůrat, tak až se za pět songů vrátíte, bude vám připadat, že hraje pořád jedna a ta samá skladba. A když budete sedět celých 46 minut na místě, nastražovat uši a věnovat “Defanatus (Diabolus adventus)” veškerou pozornost, pořád vám bude připadat, že hraje jedna a ta samá skladba pořád dokola.

“Defanatus (Diabolus adventus)” je tak trochu jako jeho vlastní obal. Na první pohled je to zlo, je tam bafomet, je tam obrácený kříž, nábojové pásy, tanky, plamenomety, plynová maska, lebky, krev, oheň, je tam prostě všechno. Výsledek je ovšem tak trochu umělý, obyčejný a nezáživný.

V době, kdy už jsem měl na album utvořený názor, jsem zabrouzdal internetem, abych se podíval, co na počínání Horncrowned říkají ostatní, a našel jsem jednu pěknou recenzi. Samotný článek jsem nečetl, jelikož mi stačil jen jeho nadpis, který celou tuhle desku vystihuje tak nádherným způsobem, že si dovolím si jej půjčit – “Nowadays, Metal Needs More Than Attitude”. Přesně takhle to totiž je. Nepochybuji o tom, že minimálně Demongoat je určitě srdcař jako prase a obrovský fanda black metalu, ale to prostě nestačí k tomu, aby šlo o skutečně kvalitní muziku. Bohužel, “Defanatus (Diabolus adventus)” je jednoduše skrz naskrz podprůměrná záležitost, kterou nemá cenu poslouchat…