Howling Sycamore - Howling Sycamore

Howling Sycamore – Howling Sycamore

Howling Sycamore - Howling Sycamore

Země: USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Upended
02. Obstinate Pace
03. Let Fall
04. Intermezzo
05. Midway
06. Chant of Silliness
07. Descent to Light
08. Dysphoria

Hrací doba: 37:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

David Tiso a Hannes Grossmann. To je spojení, které jistě v každém příznivci tvrdší hudby vyvolá nadšení. Jelikož jsem si však v první chvíli neuvědomil, kdo vlastně David Tiso je, existence Howling Sycamore mě nijak zvlášť nenadchla. Jméno Hannese Grossmanna je možná zárukou technicky dokonalé hry, zároveň však symbolizuje určitou šeď moderního hyperprecizního death metalu, který mě snad s výjimkou několika málo alb nijak zvlášť nebaví. Přesně to jsem tudíž od Howling Sycamore očekával. Naštěstí jsem se velice mýlil.

Stačilo vyslechnout první minutu úvodní skladby abych se uvědomil, že se zde děje něco pozoruhodného. Jistě vám velmi napovím, když prozradím, že David Tiso stál za legendárními avantgardisty Ephel Duath a jediný zbývající člen Howling Sycamore, vokalista Jason McMaster, zpíval mimo jiné v kapelách hrající cover verze Judas Priest, AC/DC či Kiss. Pokud si nyní sečtete tyto tři postavičky dohromady, asi si představíte divnou a technicky precizní hudbu s ječivcem u mikrofonu. Přesně takové „Howling Sycamore“ je.

Úvodní „Upended“ to prozradí hned po několika minutách, v nichž po úvodním disonantním sólu (které má mimochodem nejspíše na svědomí Kevin HufnagelGorguts) předvede Jason McMaster excelentní imitaci Roba Halforda, následován nesmyslným trápením saxofonu v podání hostujícího Bruce Lamonta, to vše za neustálého Grossmannova psychopatického bušení. A tak to jde dál po celých sedm minut, Grossmann dál jako inkvizitor odhodlaný najít boží pravdu mučí bicí sestavu, Lamont dusí saxofon a McMaster svým zpěvem místy napodobuje nepříliš melodickou práci kytary. Pro někoho peklo, pro mě jedno z největších potěšení, jaké může hudba přinášet.

Ne však, že by Howling Sycamore přinášeli jen trápení. I v „Upended“ se najde pár zvolnění a překvapivé množství zapamatovatelných momentů. Těch je ještě více v druhé „Obstinate Pace“, v níž Lamont a jeho saxofon hostují také, ovšem tentokrát přinášejí zklidnění a melodii. McMaster se ukazuje jako možná nejzajímavější člen kapely, neboť jeho hlas nese zvláštní mystickou auru, díky níž mám dojem, že spíše než zpěv poslouchám jakési čarodějnické zaříkání. „Obstinate Pace“ má několik nádherných momentů, McMasterovy závěrečné výkřiky „fire is power, power is silence, silence is fire“ mezi ně rozhodně patří.

Že to Howling Sycamore jde i bez saxofonu, ukazují například v „Let Fall“, která předvádí zároveň tu nejpřívětivější stránku kapely spolu s „Midway“, již v druhé polovině zdobí dvě krásná kytarová sóla (opět s přispěním Kevina Hufnagela). Silnou atmosféru desky podporuje „Chant of Stillnes“, jejíž kombinace akustické kytary a McMasterova emotivního zpěvu nese silné znaky obdivu ke Current 93. Závěrečná dvojice „Descent to Light“ a „Dysphoria“ pak přidává i dávku velkoleposti a zejména druhá vyjmenovaná, přestože má jen necelé tři minuty, je také nesmírně emotivní a vyvolává dojem, že byla stvořena pro poslední rozloučení s někým, kdo možná nebyl dobrým člověkem, ovšem jeho moc bylo třeba respektovat a náležitě ocenit.

Howling Sycamore

Ne náhodou se v recenzi sešly takové pojmy jako čarodějnictví, moc či inkvizice. „Howling Sycamore“ má totiž ohromnou atmosféru, za což vděčí jednoznačně McMasterovu zpěvu, a ačkoli nedovedu zachytit víc než jen útržky textů, mám dojem, že mystika je přesně tím tématem, jímž se zabývá. Na rozdíl od mnohdy komických výkřiků „Ave Satanas“, které si s podobně laděným metalem nejsnadněji spojuji, působí „Howling Sycamore“ autenticky a byť ne zrovna děsivě, tak alespoň opravdově.

David Tiso a Hannes Grossmann dokázali stvořit hudbu, která dokazuje, že propojit divné a nepříliš posluchačsky příjemné se zapamatovatelným jde, a to nemluvím o nějakém zběsilém střídání rozličných pasáží, nýbrž o jednolitém celku, který oplývá všemi těmito vlastnostmi. Grossmann je tak, přestože jsem jeho jméno zaregistroval jako první, nakonec tím nejméně výrazným členem Howling Sycamore, neboť zběsile bušit dovede kde kdo a pocitově působí „Howling Sycamore“ jako pokračovatel myšlenky Ephel Duath, byť ve velice odlišném provedení. Je však zbytečné se snažit rozlišovat zásluhy jednotlivých členů v případě alba, které je excelentní v první řadě díky své celistvosti. „Howling Sycamore“ je povinnost pro všechny.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.