Země: Švédsko Žánr: post-metal / post-rock Datum vydání: 15.5.2015 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Invokation 02. Svartkonst 03. Efterglöd 04. Regnvals 05. Vy Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Agonia Records

Historie švédské skupiny Hypothermia se začala psát začátkem aktuálního tisíciletí, jen se tehdy psala v docela jiném duchu oproti stylu současných kapitol. Původním „povoláním“ jsou totiž Hypothermia depresivní black metalisté. Jejich současné hudební choutky se ovšem ubírají směrem k post-metalovým vodám, a přestože ani letošní novinka „Svartkonst“ nepatří k nahrávkám, jež by se daly označit jako veselé, raná deprese již dávno patří minulosti.

Než si ovšem ke „Svartkonst“ povíme něco podrobnějšího, asi by se slušelo Hypothermii trochu představit těm, kdož nemají tušení, kdo za tímto projektem stojí. Hypothermia je totiž dítkem jistého Kima Carlssona, což není žádný jiný Kim Carlsson než ten, jehož většina lidí bude znát pod prapodivnou závorkovou přezdívkou ( ) jakožto jednoho ze dvou zakladatelů Lifelover. Tenhle chlapík je však na depresivně black metalové scéně poměrně činorodý a svůj otisk zanechal i v dalších skupinách – v minulosti ještě míval projekt Kyla, aktuálně působí v Kall (což je vlastně kapela navazující na Lifelover akorát bez onoho druhého zakladatele B, jenž v roce 2011 zemřel) a pro našince je jistě zajímavé také to, že se krátce mihl i v živé sestavě kultovní české deprese Trist.

Nicméně je to právě Hypothermia, kdo je tou první kapelou, s níž se Carlsson dostal do povědomí příznivců sebevražedného black metalu. Jak se ovšem později ukázalo, tato hudební forma nevydržela Hypothermii navždy. Onen zlom v tvorbě nastal v mezičase mezi „Rakbladsvalsen“ (2007) a „Skogens hjärta“ (2010), tedy třetí a čtvrtou deskou skupiny – první jmenovaná je tak posledním depressive black metalovým počinem Hypothermia, zatímco druhá jmenovaná začala stáčet kormidlo k post-žánrům.

„Skogens hjärta“ – které jen tak mimochodem obsahuje pouze jednu instrumentální, téměř 70 minut dlouhou kompozici – už dýchá jasně post-metalovým výrazivem, přestože tu a tam se ozve syrovější kytarový šelest. Do jisté míry byla ona syrovost pozůstatkem ze starší tvorby, do jisté míry byla dána i samotným soundem nahrávky, nové směřování Hypothermia však bylo určeno jednoznačně. A právě v tomto momentě přichází na scénu „Svartkonst“, které onen přerod dokonává.

Ačkoliv, říkat „v tomto momentě“ asi není úplně nejvhodnější, jelikož „tento moment“ přichází až po pětileté odmlce. A když tak o tom přemýšlím, možná jsou trochu ukvapené i řeči o definitivním přerodu, jelikož v přestávce mezi alby došlo k natočení i několika málo neřadových počinů a třeba pouze digitálně vydaný demosnímek „Självdestruktivitet född av monotona tankegångar III“ má blíže spíše k depresivním počátkům.

Co však týká „Svartkonst“, na něm jsou Švédové (jen pro pořádek – v Hypothermia aktuálně působí tři lidé, jen aby náhodou nevznikl dojem, že by mělo jít o jednočlenný projekt) už čistokrevní „post“. I zvuk je oproti „Skogens hjärta“ čitelnější… naštěstí ne úplně vyčištěný, ale zcela jistě o kousíček čistší, což aktuálnímu směřování Hypothermia dle mého soudu vyhovuje. Tu a tam se nakonec ozve i nějaký ten náznak kytarové černoty, nicméně se jedná o takovou formu, že se díky tomu hodí zařadit kapelu do šuplíčku, v němž se míchá zároveň post-rock i post-metal, než aby šlo mluvit o závanech black metalu v post-rocku.

Na „Svartkonst“ se mi ovšem líbí, že se stále nejedná o takové to typické post-rockové rozjímání, které mi – když to řeknu takhle – občas zní trochu homosexuálně. U Hypothermia tomu tak naštěstí není. Formálně se sice novinka v mantinelech tohoto žánru zcela jistě pohybuje, ale atmosféra je spíše temnější a stále je z ní cítit, že Švédové vzešli z hudební deprese, nikoliv z hudebního snění.

Na druhou stranu, „Svartkonst“ rozhodně není tak rozmáchlé a ambiciózně dlouhé jako předchůdce. Písní se zde nachází pět, což při celkové hrací době 38 minut značí, že nepůjde o nějaké krátké vypalovačky, nicméně i devítiminutová „Invokation“ působí vcelku titěrně vedle 70 minut „Skogens hjärta“. Přesto se jedná o rozmáchlejší a trpělivě budované kousky, jejichž hlavní devízou je atmosféra pramenící z dlouhých instrumentálních ploch a uvážlivého plynutí motivů.

Jistě by se také slušelo zmínit, že není úplně přesné říkat, že „Svartkonst“ pracuje s instrumentálními plochami – mnohem výstižnější je říct, že „Svartkonst“ pracuje jenom s instrumentálními plochami. Tohle je další věc, již si novinka ponechala – jedná se o čistě instrumentální desku, slova žádná. Hypothermia však naštěstí dokázali vytvořit dostatečně silnou atmosféru, aby to k utáhnutí nahrávky stačilo.

„Svartkonst“ je tedy dozajista velmi dobrá deska, jejíž poslech nenudí a která za poslech stojí, jelikož je dostatečně náladotvorná, aby čas strávený v její přítomnosti nebyl ztracený. Přesto není dokonalá. Konkrétně bych zde viděl dva neduhy. První je ten, že po velmi zábavné desítce poslechů začíná album lehce uvadat… avšak i tu desítku stojí za to absolvovat a pak lze nahrávku odložit a opět se k ní alespoň na chvilku vrátit s odstupem několika měsíců. Druhým neduhem je, že se místy jedná o poměrně jednotvárnou záležitost, což bohužel notně podporuje i fakt, že se některé motivy napříč deskou nápadně podobají – kupříkladu začátek titulní „Svartkonst“ a finále závěrečně „Vy“ jsou takřka totožné. I když to byl možná záměr. Nicméně lze samozřejmě argumentovat, že to počin vyvažuje právě atmosférou, s čímž do jisté míry i souhlasím.

Obecně vzato je však „Svartkonst“ stále povedenou nahrávkou, u níž klady jednoznačně převyšují nad zápory. Tím pádem i navzdory tomu, že se nejedná o nějaké skutečné veledílo, že existují i mnohem uhrančivější alba a že čistě depresivní Hypothermia mi asi byla o kousek bližší, mohu nakonec vyhlásit spokojenost…