Země: Velká Británie Žánr: post-hardcore Datum vydání: 31.8.2018 Label: Partisan Records Tracklist: 01. Colossus 02. Never Fight a Man With a Perm 03. I’m Scum 04. Danny Nedelko 05. Love Song 06. June 07. Samaritans 08. Television 09. Great 10. Gram Rock 11. Cry to Me [Solomon Burke cover] 12. Rottweiler Hrací doba: 44:23 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula.

Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“. Přestože se jedná o punk, deska je to obsahově hodně proměnlivá; nechybí výbušné hardcorové šlehy, chytlavé refrény, post-punkové rytmy, trýznivé balady ani noisové rušičky. A nelze opomenout texty a projev Joea Talbota, hlavní poznávací znamení zvuku Idles.

Na „Joy as an Act of Resistance“ se ještě znásobily chytlavé refrény, k post-punkovým postupům se nabalily artové a taneční vlivy, a výborné texty Talbota si stále drží svoji vrcholnou úroveň. Řekl bych, že ubylo takové té ryzí hardcorové agrese, která se tady rozmělnila a asi právě díky novým vlivům ustoupila promyšlenějším kompozicím. To se mi zpočátku zdálo jako mínus celé desky, ale několik dalších poslechů mě přesvědčilo o opaku. Ne abyste si teď mysleli, že Idles vyměkli, to v žádném případě. Ale proč stát na místě a znovu nahrávat to „samé“ album. „Joy as an Act of Resistance“ zní trochu jinak, ale opět výtečně.

Rozmáchlou a ambiciózní věcí je hned první „Colossus“. Sílící struktura písně, za kterou by se nemuseli stydět ani Swans, začíná temně laděnou zpovědí a vrcholí triumfálním návratem plným hymnického pokřikování a divokého tempa. To dělá z této úvodky dost možná zatím to nejlepší, s čím kdy Idles přišli. Stejným tématem, co to znamená to správné chlapáctví v dnešní době, se zabývá i „Samaritans“, jež je podobně trochu složitější věcí. Na opačné straně tu zase máme skladby založené na bázi chytlavého popěvku vhodného ke klasickému hospodskému vyřvávání – vysoce pozitivní až nakažlivá „Danny Nedelko“ pojednávající o imigrantech a především pak jednom Ukrajinci stejného jména, přímočaře výbušná „Television“, „Great“ o blížícím se naplnění brexitu nebo i lehce taneční sebereflexe v podobě „I’m Scum“.

Asi nejtvrdším kusem je pak dvojka „Never Fight a Man With a Perm“ se zničujícím refrénem a temnou náladou, která se ještě prohlubuje v písni „June“ o dceři Talbota, který byla narozena mrtvá. Taneční tendence má také „Love Song“ či nářez „Gram Rock“. Trochu překvapivé může být zařazení soulového songu z roku 1962, známého zejména z filmu „Hříšný tanec“, „Cry to Me“ od Solomona Burka. Myslím, že to jen dokazuje, že je tady fakt všechno, co můžete na punkové nahrávce chtít. I tohle se jim povedlo přetvořit k obrazu svému a funguje to. Jedinou výhradu mám k úplně poslední „Rottweiler“. K té jsem si nenašel cestu. Vlastně je z celé desky nejstarší, naživo se hrála už v roce 2016, ale připadá mi, jako by byla poskládaná z několika nápadů, které spolu moc nejdou dohromady. Škoda, že je za takhle výborným albem takhle slabá tečka.

Odstavec sám pro sebe si rozhodně zaslouží texty. Jak už jsem napsal, vynikající byly už na „Brutalism“ a nejinak je tomu i tady. Talbot hodně těží ze své minulosti a rozhodně má co říct. I nyní jsme se zase dozvěděli něco o jeho životě, o jeho kamarádech z Bristolu anebo o tom, co rezonuje jeho generací nebo rovnou celou Británií. Hlavně se mu daří tyto příběhy dobře převést na papír a najít pro ně ta správná spojení, která si říkají o pozornost, nevytratí se z hlavy a dá se s nimi ztotožnit. Ať už jsou to vtipné narážky jako „Ten points to Gryffindor!“, výkřik do tmy „My boy fucked Tom Hiddleston’s stylist!“, parafráze hitu Katy Perry, „I kissed a boy and I liked it!“, nebo vážnější „Grow some balls!“ a „Baby shoes for sale: never worn“, vždy to chytne za ucho. A je tam toho spousta a spousta dalšího. Už dlouho mě takhle nebavily texty jako právě u Idles a věřím, že i ty právě výrazně stojí za úspěchem kapely.

Na rockovou skupinu trochu paradoxně, asi nejméně výrazné mi tu přijdou kytary. Hodně skladeb je postavených na bicích Jona Beavise a baskytaře Adama Devonshira, kytary Marka Bowena a Lee Kiernana tu odvádějí svoji práci, načrtnou melodii, přidají riff, ale nikterak se nederou dopředu, od toho tu je zejména zpěv. Ostatně, nejinak tomu bylo i na „Brutalism“. Vše je poskládané pro přínos písničce samotné a ne ničemu jinému, což ve výsledku dělá „Joy as an Act of Resistance“ tak povedeným albem.

Do nějakého většího porovnávání, ve smyslu co je lepší, jestli „Joy as an Act of Resistance“ nebo „Brutalism“, se mi moc nechce. Jednak je to těžké rozseknout a druhak, ačkoliv se to nemusí zdát, jsou obě desky docela jiné. Novinka mi přijde pozitivnější, hravější i humornější s jasným konceptem uvědomění si sebe sama, zatímco prvotina byla převážně temná, naštvaná, plná cynismu a pesimismu, ale tak nějak po britsku s notnou dávkou sarkasmu.

Obě desky představují to nejlepší, co v punku v posledních letech vyšlo a nejlépe uděláte, když si je poslechnete obě. Je dobré mít zase nějakou pořádnou punkovou kapelu z kolébky žánru Velké Británie, jelikož i to tomu dodává šmrnc a svoje kouzlo. Prvotřídní záležitost. Už po druhé. V listopadu se uvidíme v pražském Futuru.