Ihsahn - Arktis.

Ihsahn – Arktis.

Ihsahn - Arktis.

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Disassembled
02. Mass Darkness
03. My Heart Is of the North
04. South Winds
05. In the Vaults
06. Until I Too Dissolve
07. Pressure
08. Frail
09. Crooked Red Line
10. Celestial Violence

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě než začnu povídání o šesté řadové desce všemocného Ihsahna, tak si trošku připravím půdu návratem o nějakých pár let zpět. Do doby, kdy před třemi lety vydával své poslední album „Das Seelenbrechen“, z jehož poslechu tehdy byla spousta lidí nespokojená. Po čtveřici sólových počinů, z nichž „After“ je dodnes obecně považováno za jakýsi vrchol Ihsahnovy hudební vize, v níž se mísí jak odkazy na jeho Emperor, tak nemálo avantgardy a progresivního přístupu, bylo „Das Seelenbrechen“ albem, na němž se rozhodl změnit přístup k uměleckému vyjadřování. A já se nedivím, že dost lidí tuhle nahrávku odsoudilo jako příliš zvláštní; že na ní té progrese a experimentálního hudebního minimalismu bylo až příliš. Jestli však nelze tomuto velikánovi něco upřít, tak je to fakt, že právě díky vlastnímu hudebnímu vizionářství a snaze neustále se umělecky vyvíjet nelze tak úplně říct, co přesně od jeho dalších alb čekat.

A nebylo to jasné ani v souvislosti s novinkou „Arktis.“. Ihsahn byl v informacích o chystaném počinu nesdílný, a přestože připravoval své posluchače na návrat k tradičnějším hudebním strukturám, tak bylo nejasné, zda je tím myšlen návrat k debutu „The Adversary“, který obsahoval nejvíc odkazů na klasický heavy metal ze všech dosavadních alb, nebo něco zcela jiného. „Arktis.“ je tak ve výsledku jako ta Forrestova bonboniéra, kdy člověk neví, co ochutná. Mísí se v něm totiž spousta hudebních vlivů a prvků, které na první poslech neznějí příliš systematicky a semknutě, ale celé to má jednotný řád a vodící linku, jež poslednímu albu místy tak trochu chyběla. Nebylo by tak úplně fér odsoudit jej jen na základě prvního dojmu, protože „Arktis.“ je počinem, u něhož si tu hudební náplň musíte takříkajíc zasloužit a něco málo svého času mu věnovat.

Ačkoli by se soudě dle mrazivého přebalu mohlo zdát, že „Arktis.“ bude albem chladným, tak opak je pravdou. Oproti „Das Seelenbrechen“, které bylo místy až epicky odtažitým, je novinka mnohem přívětivější a melodičtější. Melodičtější myslím v tom smyslu, že ačkoli se objevují hudební prvky, jež byly ke slyšení na předchozí placce, respektive její druhé polovině, tak tady jsou zabarveny Ihsahnovým příjemným vokálem a barvitými konturami do podoby, která mi připomíná civilnější podobu Opeth. V některých skladbách dokonce lze slyšet odkazy na sedmdesátkovou rockovou tvorbu. Ihsahn se tedy opět posunul někam jinam a je jako ten chlápek na obalu „Arktis.“, který si sám razí cestu neprobádaným územím.

Jestli je „Arktis.“ na Ihsahnovy poměry v něčem albem novým, tak je to častější a okatější využití elektroniky a samplů. Pokud si v tomto ohledu minule pouze připravil půdu, tak písně jako „South Winds“ a „Frail“ toto dotahují do vzdálenějších zákoutí. V „South Winds“ se drží relativně při zdi a skladbu provází jednoduchý sampl, který se v ostřejších momentech ztratí za kytarami a bicími. Ty elektronické aranže dost dobře pasují do poklidnějších pasáží, jimž však díky Ihsahnovým vokálům nechybí takový ten vnitřní tlak a neklid, díky němuž člověk jen čeká, kdy přijde očekávaný výbuch. To „Frail“ je daleko odvážnější. A to natolik odvážná, že mi tahle píseň prostě přijde divná a poslech její první poloviny mě vyloženě iritoval. Ten elektronický prvek, jenž se proplétá s klavírem a činí z “Frail” jednu z nejzajímavějších věcí na albu, mi přišel vyloženě rušivý. Tím spíš, když se od něj v druhé polovině upustí a finišuje se v podstatě v hardrockové poloze, která je pro mě v rámci „Arktis.“ jakožto celku smysluplnější.

„Arktis.“ začíná vcelku tradičně na Ihsahnovy poměry, což znamená kytarově, přesto melodicky a chytře vystavěnou kompozicí. Přesně takhle totiž zní úvodní „Disassembled“. Tu odpálí velmi chytlavý kytarový motiv, jenž vzdáleně cituje zvuk kytar Opeth v období alba „Ghost Reveries“. Při poslechu této písně mi začalo být tak trochu jasné, co myslel Ihsahn těmi tradičními hudebními postupy, protože se na rozdíl od věcí z „Das Seelenbrechen“ drží sice vcelku jasně oddělených mezí pro vzletně melodický refrén a kytarové sloky, ovšem zařazení pomalejší pasáže do střední části ji od klasické hitovky mírně odlišuje. V podobném rytmu a náladě pokračuje „My Heart Is of the North“, která díky hammondům navozuje atmosféru poctivé rockové školy s progovým nádechem, a pro mě osobně se tahle věc stala jedním z vrcholů celého „Arktis.“.

Hodně se vyvedla „Until I Too Dissolve“, což je ve své podstatě „jen“ další citace klasické rockové/heavymetalové školy. Jednoduchý a účelný riff a šlapavá rytmika jsou prvky, jež Ihsahnovi padnou velmi dobře, a jakmile se po chvíli hudba zklidní a mistr začne pět krásnou melodii, tak mám o dalším top momentu jasno. Když už jsem tedy začal vyjmenovávat vrcholy alba, tak bych neměl opomenou závěrečnou „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous, která krásně graduje a vzájemné proplétaní dvou rozličných vokálů (ta emoční poloha Einarovi fakt sedla) dává této kompozici patřičný šmrnc a jako závěr takto nadupaného alba byla i díky orchestrálním aranžím na pozadí zvolena naprosto správně, protože po jejím skončení mám chuť si to celé pustit okamžitě znovu.

Ihsahn

Účastmi hostů se sice šetřilo, a pokud počítám dobře, tak se dostalo na tři (z nichž o jednom už byla řeč), ovšem o to hlubší dojem na nahrávce zanechávají. Ihsahn a saxofon (zde v podání Jørgena Munkebyho ze Shining) k sobě prostě jdou a on to moc dobře ví, takže „Crooked Red Line“ boduje potemnělou atmosférou. Tu navozuje i ten retro saxík a instrumentální část kompozice tvoří jakýsi protipól k jinak melodickému Ihsahnovi a vůbec bych se nebál udělat jedno z příštích alb celé v tomto duchu, protože ta atmosféra je vážně hypnotická.

No, a třetím do party je nečekaně Matt HeafyTrivium, s nímž Ihsahn kuchtí jakýsi společný projekt a který si s ním střihl doprovodné vokály (domnívám se, že i kytarové sólo) ve vypalovačce „Mass Darkness“. Ta se stala prvním singlem a výběr je to opět logický, protože „Mass Darkness“ je rychlá a chytlavá a se silným kytarovým potenciálem. Dokázal bych si živě představit, že Heafy dostane o maličko víc prostoru, protože svou přítomností skladbu opravdu zvedá, ale budiž.

Je vzrušující slyšet, jak dlouhou hudební pouť Ihsahn během své individuální kariéry ušel a jak rozmanité hudební textury je schopen spojit v kompaktní celek. „Arktis.“ není nejlepším albem, které kdy z jeho pera vzešlo, protože já osobně budu mít na prvním místě asi už navždy dvojici „After“ a „Eremita“, ale přesto se jedná o vysoce nadstandardní dílo. Dílo, jež je na poměry Ihsahnovy dosavadní práce rozhodně nejmelodičtější a kterým nám zase jednou ukazuje, jak velkým umělcem se stal. Nachází v takové pozici, že si může dovolit takřka cokoli a svá alba dělat bez ohledu na názory a očekávání všech kolem. A za to mu patří mé velké uznání.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.