Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 22.7.2014 Label: Victory Records Tracklist: 01. Live Like There’s No Tomorrow 02. Not Alive in My Nightmare 03. I’m Not the Enemy 04. Blood Is Thicker Than Water 05. Are We So Innocent 06. Pray I Don’t Find You 07. World So Cold 08. Dead Friends 09. Breaking the Rules 10. Payaso 11. My Bullet Hodnocení: nK_! – 7/10 Kaša – 3,5/10 Zajus – 6/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Latinoamerické Ill Niño poslouchám od alba “One Nation Underground” z roku 2005 a od té doby jsem si k nim vytvořil velice hluboký vztah. Vždy jsem obdivoval jejich práci s etnickými prvky a španělsky zpívané texty (některé celé, jiné napůl – ty jsou obzvláště vypečené). V jednu chvíli jsem měl strach, aby kapela nezastydla na tehdy módní nu-metalové vlně, ale rodáci z New Jersey se nebáli trochu přitlačit na pilu a z nu-metalové škatule se ladně přenést směrem k tvrdším žánrům. Samozřejmě ne nějak moc, ale přesně tak akorát, aby nezaspali a stihli chytit poslední vlak. Ne, že by se mi momentálně starší tvorba líbila méně než ta nová, ale po těch letech jde o posun vskutku hmatatelný.

Po 16 letech fungování se nezměnil jen styl, ale obecně jsou novější alba více promyšlená a propracovaná. Poslední dvě desky mě sice nechaly celkem chladným, ale musím uznat, že v rámci rozvoje skupiny měly něco do sebe. To platí i o novince “Till Death, La Familia”, z kteréhožto alba jsem upřímně nadšen. Jednotlivé songy tady mají hlavu a patu, všechny perfektně zapadají do kontextu desky a co je nejlepší – nejedná se o jedenáct kopií toho samého. Každá píseň si udržuje vlastní tvář, a i když jim je společné střídání tvrdšího a melodického zpěvu, různé přechody a melodie, jsou od sebe všechny jednoduše rozeznatelné a snadno zapamatovatelné. Nejedná se o kdovíjak komplikovanou muziku, ale jak jistě každý, kdo někdy Ill Niño slyšel, potvrdí, ani by se k tomuto stylu kdovíjaké přepíčenosti stejně nehodili.

Stopáž lehce přes 40 minut je také tak akorát a k technické kvalitě nahrávky nemám, co bych vytkl. Vše je snadno čitelné, dobře ozvučené a celková produkce a mix jsou na dobré úrovni. I perkuse, kterých se od minulého roku ujal nováček Oscar Santiago, jsou dobře rozeznatelné a do písní skvěle zapadnou, aniž by bylo potřeba se na ně zbytečně soustředit. Také se mi zdá, že zpěv v podání Cristiana Machada se desku od desky zlepšuje, což se děje i na “Till Death, La Familia”. Trochu offtopic: mění se také jeho postava a jestli jste viděli nějaký klip z doby před deseti lety a porovnáte jej s něčím současným, nestačíte se divit. Na jídlo si frontman očividně svou muzikou vydělá v pohodě.

Album začíná klipovkou “Live Like There’s No Tomorrow” a jde zřejmě o nejúdernější song desky. Kapela si nebere vůbec žádné servítky a rozjezd hned obstará refrén (nutno podotknout, že výborný), v němž chválím hlavně klávesovou linku. Horší to je s textem, ale co se dá dělat. Videoklip se povaluje někde tady v okolí, určitě se mrkněte. “Not Alive in My Nightmare” je o něco tvrdší a svým způsobem krásně reprezentuje stylový posun, kterým si Ill Niño prošli. Skvělé kytarové sólo podpořené bicími ve druhé třetině. Jako třetí nastupuje “I Am Not the Enemy”, jež uchvátí především slušnou gradací a opět perfektním refrénem. “Blood Is Thicker Than Water” se rozjíždí pomalu v doprovodu sborových vokálů. Obecně je tahle písnička spíše pomalejšího rázu a potěší tak milovníky metalových balad, mezi něž se rozhodně řadím. Oproti tomu “Are We So Innocent” uhodí zpočátku na rychlejší notu, která se v refrénech převrátí do melodických vokálů a zábavných perkusí. “Pray I Don’t Find You” mi asi nejvíce připomíná starší tvorbu Ill Niño. Střídavé tempo, návykové melodie – klasika.

Jsme v druhé polovině “Till Death, La Familia”. Přichází asi nejlepší song desky a nese název “World So Cold” (inspirace Mudvayne?). Tenhle kousek má prostě všechno, co byste od těch nejlepších písní Ill Niño čekali. Velmi melodický průběh, chytlavé melodie, dobrý text, který je navíc parádně odzpívaný mixem naštvaného a čistého hlasu. Prostě paráda. Obzvláště se mi líbí druhá polovina, ve které opět zní latinské bubínky. Jsem na ně asi ujetý. V případě “Dead Friends” jde o pěkně naštvanou věc, neposlouchá se špatně, ale v zásadě nejde o nic zvláštního. Atmosférické úvody se mi u Ill Niño vždy líbily a přesně tak začíná “Breaking the Rules”. Celkově spíše střednětempý kousek fungující coby odkaz na nu-metalovou fázi kapely. Vůbec není špatný. “Payaso” je velmi hrubá a nekompromisní pomalejší úderka, která mi ale k srdci moc nepřirostla. Na “My Bullet” oceňuji přesvědčivý vokál a znovu super refrén.

Ill Niño neusínají na vavřínech a pořád se vyvíjejí. “Till Death, La Familia” nechává trochu rozporuplné a koncepční desky “Dead New World” a “Epidemia” za sebou a představuje fungující kapelu s výhledem do budoucnosti. Zkrátka a dobře mě nová fošna hodně baví a dává mi vzpomenout na dobu, kdy jsem tehdy před devíti lety poprvé slyšel “One Nation Underground”, kterou dodnes považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších desek.

Další názory:

Na úvod říkám, že nejsem člověk, který by měl tvorbu Ill Niño dokonale zmapovanou, protože poslední tři studiovky jsem ani neslyšel. Ve své době mě však hodně bavilo debutové “Revolution Revolución” a následující “Confession” jsem taky točil hezky dlouho, ale pak jsem tuhle partu nějak přestal sledovat a novinkou “Till Death, La Familia” jsem si tak chtěl oprášit svou starou lásku k této partě. Ovšem na rozdíl od Zajuse upřímně lituji, že jsem se do toho pouštěl, protože album je to prostě špatné. Povedených momentů, které by mě bavily, jsem si nenašel tolik, abych měl nutkání si tohle album ponechat i po sepsání tohoto hodnocení. Abych byl konkrétní, tak se mi líbí pár momentů v “I’m Not the Enemy”, z celých skladeb pak třeba “Payaso” nebo v úvodu našlapaná “Are We So Innocent”, která se v půli hezky zlomí do té jejich latinsko-americké pózy. Pominu přiteplené vokály Cristiana Machada, který by za některé líbivé polohy zasloužil zlynčovat (úvodní “Live Like There’s No Tomorrow” je jen díky němu takřka neposlouchatelná), ale tím největším problémem “Till Death, La Familia” je pro mne jeho strašná předvídatelnost a kolovrátkovost. Samozřejmě, Ill Niño nikdy nebudou mistři progrese a netradičních přístupů, ale poslech celého alba se pro mne stal poslechem jedné písně, která se dokola opakuje. Minimálně v porovnání s tím, jak svěží materiál Ill Niño dokázali poskládat na svých prvních deskách, je novinka téměř žumpa, takže proto nemůže být řeč ani o průměrném hodnocení.
Kaša

Bude tomu již téměř deset let, kdy jsem naposledy slyšel některou z nahrávek Ill Niño. Desky “Confession” a “One Nation Underground” mě ve své době bavily opravdu hodně, jenže deset let je dlouhá doba, a tak by mě ani nenapadlo se ke kapele vracet. Nakonec jsem však rád, že jsem tak učinil, protože “Till Death, La Familia” je vše, jen na ta alternativně metalová nuda, kterou jsem čekal. Nevím, zda bylo přitvrzování znát již na předchozích nahrávkách, každopádně na novince Ill Niño operují v mnohem metalovějších prostorech, než kde si je pamatuji. Pořád tu jsou melodické refrény a nikdy se nedostaneme na pole opravdu (kurzívou) tvrdé hudby, i tak jsem ale rád, že kapela nehraje beztvarý rádiový metal, jaký jsem od “Till Death, La Familia” čekal. Dokonce nemám dojem, že by deska byla jakkoli nevyvážená. Není to sice album, které chcete poslouchat při plné pozornosti, ale jako kulisa nemá chybu. Z jednotlivých písní bych vypíchnul třeba úvodní “Live Like There’s No Tommorrow”, která výborně vyvažuje tvrdší sekce s povedeným refrénem, “I’m Not the Enemy”, jež dělá vlastně to samé, ovšem ještě o chloupek líp, “Breaking the Rules”, v níž vyniká dobře napsaný závěr, a hlavně pak jasně největší pecku alba “World So Cold”, která je parádní hlavně z pozice vokálů. Až na poslední jmenovanou píseň je však výběr téměř náhodný, úroveň jednoduše nekolísá. Příjemné překvapení.
Zajus