Země: USA Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop Datum vydání: 1.4.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. In Blood 02. Isabel 03. Another Day 04. Sanctuary 05. Their Intent 06. Storm 07. The Truth 08. Gomez 09. Machine 10. Alone Hodnocení: H. – 9/10 Ježura – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,75/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!

Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura