Imperial Triumphant - Alphaville

Imperial Triumphant – Alphaville

Imperial Triumphant - Alphaville

Země: USA
Žánr: avantgarde / technical death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Rotted Futures
02. Excelsior
03. City Swine
04. Atomic Age
05. Transmission to Mercury
06. Alphaville
07. The Greater Good
08. Experiment (Voivod cover)
09. Happy Home (The Residents cover)

Hrací doba: 59:19

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Naposlouchání desky „Alphaville“ od Imperial Triumphant vyžaduje spoustu času. To asi není nijak překvapivé tvrzení. Pomineme-li úplné začátky těchto Newyorčanů, kdy se ještě ve velkém soustředili na čirý black metal po vzoru Immortal, tak každá jejich nahrávka, dlouhohrající prvotinou „Abominamentvm“ počínaje, představovala určitou výzvu. A ta výzva se neustále zvětšovala. Zlomovým se zdá být EP „Goliath“ z roku 2013, na němž se začínal projevovat i vlastní rukopis, který byl pak pevně stvrzen na druhém řadovém albu „Abyssal Gods“. Už to nebyla jenom další z variací na Deathspell Omega či Gorguts. Imperial Triumphant se v tomto období konečně podařilo do hudby vtěsnat také inspiraci svým domovským New York City. Může se to zdát být jenom pouhou drobností a kosmetickou úpravou, ale právě koncept a snaha o zasazení do toho města je pro vyznění Imperial Triumphant klíčové.

Vše vykrystalizovalo s následující nahrávkou „Vile Luxury“. Přestože nebyla zdaleka každým velebena, já ji vnímám po vydání „Abyssal Gods“ jako nezbytný krok správným směrem, kdy to do sebe konečně všechno zapadlo. Ubylo přímého black / death metalu a slovo převzala avantgarda, a to jak ta metalová, tak i jazzová. To, čeho bylo na „Abyssal Gods“ ještě poskromnu, se na „Vile Luxury“ nacházelo kvanta. New York na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století se podařilo vystihnout jako ono město, které nikdy nespí. Éra modernistických tendencí stylu art deco je právě v rozpuku. Nastává obklopování se luxusem, zbohatlíci pořádají nikdy nekončící šílené večírky jak z „Velkého Gatsbyho“, nasazují zlaté masky, aby zakryli všudypřítomnou přetvářku a faleš, ale společenský úpadek a antiutopie ve stylu snímku „Metropolis“ se už nevyhnutelně blíží ke svému naplnění. Takové bylo „Vile Luxury“ a přesně tak působí také novinka „Alphaville“.

Rozdíl mezi „Alphaville“ a „Vile Luxury“ je alespoň pro mě v tom, že jsem se do něj musel ještě více prokousávat. Nebudu zakrývat, že zpočátku pro mě bylo nové album docela zklamáním. První singl „Rotted Futures“ mě překvapil tím, jak je na poměry Imperial Triumphant lehce stravitelný, ale bavil mě takřka ihned. Zbylé dvě ukázky „City Swine“ a „Atomic Age“ se u mě setkaly už s menším nadšením. Říkal jsem si, že si to stejně sedne, až to uslyším všechno hezky pohromadě, ale nestalo se. Jelikož jsem si Imperial Triumphant s minulými nahrávkami opravdu zalíbil, nehodlal jsem to přestat zkoušet a nakonec se zadařilo. I „Alphaville“ se mi tak podařilo rozklíčovat a objevit jeho kouzlo.

K hlavním přednostem „Alphaville“ určitě patří atmosféra. Ta je opět jedinečná a naprosto pohlcující. To, co se jim podařilo načrtnout už na „Abyssal Gods“, nyní opečovávají s bravurní jistotou. Zde asi není co vytýkat. Nelze opomenout ani skvostný obal od Zbigniewa Bielaka, kterému se náplň „Alphaville“ podařilo vystihnout do posledního detailu. Z hlediska produkce se pak jedná o ten doposavad nejlepší zvuk, jaký kdy Imperial Triumphant na nahrávce měli. Postaral se o něj Trey SpruanceMr. Bungle. „Alphaville“ zní opravdu velkolepě, dynamicky a také čistě. Dokáže se rozprostřít, obejmout posluchače a vtáhnout ho do sebe. Pro hudbu Imperial Triumphant je tento aspekt dost možná zcela zásadní, protože dovoluje objevovat a ocenit, co že se to tu vlastně všechno děje. Navíc kapela zřejmě pochopila, že jejich hrané videoklipy byly fakt bída, takže konečně obstarali nějaké dostatečně reprezentativní. Zkrátka všechno, co samotnou hudbu nějak obklopuje, se tu povedlo.

Z hudebního hlediska je „Alphaville“ opět těžko uchopitelné. Dá se říci, že styl, který si osvojili na „Vile Luxury“ tu jen nadále prohlubují, než aby přímo přicházeli s něčím úplně novým. Rozhodně se neposunuli tak moc jako mezi každou z předchozích řadovek. Struktura skladeb je nevyzpytatelná – plná hypnotických riffů, podivně kroucených ne-rytmů, hrůzných sborů, kvílících trombonů i temného klavíru. Zprvu vše působí nesourodě a v hlavě akorát nadělá zmatek, ale postupně se jednotlivé vrstvy začnou vybarvovat a zapadat v celky. Posluchač trénovaný Gorguts má určitě výhodu. A ještě větší výhodu má ten, kdo tyto Kanaďany občas proloží i Charlesem Mingusem, což já teda zrovna nejsem.

Jak už jsem poznamenal výše, úvodní stopa „Rotted Futures“ je na poměry Imperial Triumphant nezvykle přímočará. Nesourodý rytmus a chaotické vyhrávky sice její ústřední motiv narušují, ale vždy se dá chytit opakující se pulzující kytary, která ji provází víceméně po celou dobu. Výborná je její přeměna v násilný dusot a tajemné sbory v druhé půli. Náročnějším kusem je hned následující „Excelsior“, kde utkví v hlavě zejména její sílící a pak zase slábnoucí riffy. Také má lehce blackmetalovější přístup, kdežto zbytek desky se pohybuje převážně v death metalu. Kolikrát to zde vypadá, že Imperial Triumphant předvedou i něco jednoduše chytlavého, ale stejně to vždy překurví něčím divným. Tak na mě působí hned několik pasáží z „Alphaville“ a líbí se mi to. V „Excelsior“ také nastane podobně silný okamžik jako v případě konce „Chernobyl Blues“ z předešlé desky, akorát v opačném gardu. Zrovna když skladba začne nepříjemně přidávat na intenzitě a zmatenosti, nastane absolutní ticho, do kterého začne promlouvat jenom nějaký nádražní tlampač. Ten pak zase přeruší hlasité, elektronikou popoháněné tlouknutí, prvek v hudbě Imperial Triumphant dosud neslyšený.

Imperial Triumphant

Jsou tu ale i momenty, které se mi úplně nezdají, nebo je nechápu. Takový je třeba v „City Swine“. Klidné, byť nekomfortní intro je moc fajn. Budovat skladbu se daří, avšak vyústění v sólo na bicí taiko, jejž zde předvádí Tomas HaakeMeshuggah, mi stále přijde mimo. Když se ale skladba vrátí k původnímu výrazivu, navíc za přispění klavíru, tak je to zase změť jak v hotelu Overlook z Kingova „The Shining“ – nádherné. Další věc, kterou úplně nemusím, a teď si možná budete tlouct na čelo, je příspěvek Yoshiko Ohara, která se po „Vile Luxury“ nachází i na „Alphaville“. Třeba „Chernobyl Blues“ sice je jednou z mých nejoblíbenějších písní Imperial Triumphant, ale určitě ne kvůli jejímu řevu. Na ten zde dojde poprvé v „Atomic Age“. Ta mimoto obsahuje také výtečné samply jako dobovou omšelou nahrávku, přelet letadel, blikající osvětlení a v závěru efekt na vokálech. Její úvodní trhaný rytmus se brzy uklidní a z následného partu se může zdát, že se celá skladba dočista rozpadá po rukama, ovšem pak přijde předěl a prostor pro Yoshiko. Já nevím, mně to přijde spíš vtipné a hlavně moc dlouhé. Moc se mi ale líbí, jak z toho Imperial Triumphant vybruslí do úplně odlišné, mírumilovně znějící nálady.

Vrchol celého „Alphaville“ vidím trochu paradoxně v „Transmission to Mercury“. Ta zde má podobnou úlohu jako „Mother Machine“ na „Vile Luxury“, tedy spíše jakési mezihry. Konečně zde dojde na žestě (mrzí mě, že nedostaly na ploše celé desky větší prostor) a ten trombon je zde v kombinaci s kytarami výborný. Jako zátiší pro jejich souhru slouží hluková stěna tvořena rytmickou sekcí a povznášejícími sbory, čili se zde trochu vybočí ze všech těch technických a disharmonických postupů, ale samozřejmě i toto skončí v rozladěném chaosu. Ve stejně silném rozpoložení pokračuje skladba „Alphaville“. Ta splňuje všechny náležitosti titulní věci a patří k tomu nejlepšímu na desce. Ať už jsou to její podivně uvadající riffy či nemocná proklamace názvu písně i celého alba, funguje to výtečně.

Dosud se mi tak všechny stopy i přes výtky líbily. O závěrečné „The Greater Good“ to bohužel nemohu takhle jednoduše říci. Všechny dosavadní skladby nabízí nějaké silné stěžejní momenty, liší se od sebe, mají co říci. „The Greater Good“ mi přijde taková nijaká a příliš průměrná, vůbec v porovnání s předchozím děním. Už nenabídne nic nového a vlastně používá všechno známé z dřívějška. Ukončení „Alphaville“ tak lehce pokulhává a je to veliká škoda.

Mimo hodnocení ještě zmíním bonusy. Těmi jsou „Experiment“ od Voivod a „Happy Home“ od The Residents, v obou případech myslím pochopitelné volby. Jedná se ale vlastně jenom prostoduché přehrání originálů, takže docela zklamání. Není tam znát žádná invence je trochu překopat k obrazu svému, což jsem očekával. U „Experiment“ navíc usekli dvě minuty, takže mě ještě nasrali, hehe. Jinak je přinejmenším zajímavé slyšet, jak by se Imperial Triumphant případně prali s klasickými refrény. Poslední „Happy Home“ je prostě úlet. Schizofrenní šílenost, k tomu asi netřeba nic dodávat. Předělávky jsou zahrané dobře, ale o nic extra se nejedná. Rozhodně by neměly být tím hlavním důvodem, proč si „Alphaville“ pustit.

„Alphaville“ je zprvu náročné, není bez chybičky, má dokonce i jednu slabší skladbu, která trochu kazí výsledný dojem, ale přese všechno je to skvělá nahrávka, jež velice dobře navázala na minulé „Vile Luxury“ a minimálně po zvukové stránce ho i přeskočila. Při vzájemném porovnávání by se na konto „Alphaville“ dalo uvést jako mínus, že vlastně celkově nepřináší pro Imperial Triumphant nic nového a jenom se snaží vylepšovat to, co už bylo představeno v minulosti. Mně osobně to nevadí, ale pravděpodobně i z tohoto důvodu vnímám „Vile Luxury“ jako nepatrně povedenější záležitost. S postupem času se to však může ještě změnit, protože „Alphaville“ dost možná neřeklo své poslední slovo.


3 komentáře u „Imperial Triumphant – Alphaville“

  1. Perfektní album celkově, stropy alba za mě jednak “City Swine” (skrznaskrz báječné včetně toho bicího sóla) a “Transmission to Mercury”, ale celé je to naprosto výtečné a kdo to neslyšel měl by rychle napravit.

  2. Já myslím, Cnuku, že se s tím zbytečně moc pereš. Jasně, je to těžká muzika, ale kočka se dá stáhnout z kůže více způsoby. Mně Imperiálové přišli vždycky tak trochu jako soundtrack. Nesnažím se to poslouchat zvlášť soustředěně, stejně všechno nepochytím a můžu to dohonit příště. A ty slabé pasáže? Tak asi si je tam najde každý, ale možná to nebudou pro každého ty samé 😉

  3. výborná recenze a výborná deska. ještě jsem na ni neměl dost času, ale Excelsior se mi líbí snad nejvíc v diskografii IT, a celkově jsem rád, že IT zůstali u toho, co jim na Vile Luxury tak sedlo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.