Země: USA Žánr: avantgarde black / death metal Datum vydání: 13.7.2018 Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records Tracklist: 01. Swarming Opulence 02. Lower World 03. Gotham Luxe 04. Chernobyl Blues 05. Cosmopolis 06. Mother Machine 07. The Filth 08. Luxury in Death Hrací doba: 55:59 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko Ohara z Bloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.