Země: Austrálie Žánr: death metal Datum vydání: 16.6.2017 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Void Cohesion 02. Apoptosis 03. Inordinate Disdain 04. Untoward Evocation 05. Synchronous Convergence 06. Denigrative Prophecies 07. Sullen 08. Feculence Reveled 09. Intransience Hrací doba: 43:11 Odkazy: facebook

Impetuous Ritual pocházejí z Papuy-Nové Guineje (fukk you) a letos v červnu prokleli veškerou metalovou scénu již třetím dlouhohrajícím zvratkem „Blight Upon Martyred Sentience”. Věřím, že každý fajnšmekr, který se trochu věnuje extrémnímu metalu, kapelu již zná. Pokud vás ale Impetuous Ritual nějakým způsobem minuli, tak vězte, že hrají extrémní podobu soundu druhé desky Incantation, „Mortal Throne of Nazarene“, prolnutou tím nejhorším, co kdy Austrálie světu hudby dala: Disembowelment, Sadistik Exekution, Corpse Molestation / Bestial Warlust a Portal.

„Blight Upon Martyred Sentience“ začíná, kde „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ skončilo, a míří dál do hlubin prázdnot, pohlceno v zdrcujícím proudu plamenné změti… tvrdí, volně přeloženo, oficiální popisek nové desky. A je tomu tak. Novinka rovněž přebírá bažinatý zvuk „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, snad jen master je o něco pečlivější. Natlakovaný až hrůza, ale stále dosti dynamický, aby některé akcentované údery bicích pořádně vylezly. Zásadní rozdíl mezi oběma alby spočívá v tom, že se Impetuous Ritual rozhodli jít po všech stránkách do většího extrému. Vzhledem k tomu, že se už s debutem zařadili mezi nejujetější spolky, co se kdy v rámci death metalu objevily, tak lze „Blight Upon Martyred Sentience“ považovat za liminální desku žánru.

„Hudba“ osciluje mezi dvěmi základními póly. Abstraktním, deathmetalovým „ambientem“, který alespoň mně osobně přijde jako velice sugestivní. Nelze zde vždy hovořit o riffech, jako spíše o jakýchsi sekvencích tónů. Obvykle jsou deformovány spektrálními kolážemi hlasů beze slov, ponurými melodiemi nebo úchylným kvílením kytar. Úvodní „Void Cohesion“, kterou mimochodem otevírají bezútěšné tóny z konce čtvrthodinové tryzny „Blight“ z předchozí desky, je toho, společně se „Sullen“ nebo „Intransience“, dobrým příkladem.

Na druhou stranu zde máme vzteklý chaos v podobě „Apoptosis“ nebo „Synchronous Convergence“, kde členové Impetuous Ritual se svými nástroji podávají doslova atletické výkony. Prsty neustále kmitají po pražcích a bubeník (který je zároveň vokalistou a kytaristou) rovněž mlátí do škopků zcela nepříčetně, i když se drží spíše neandrtálského stylu à la Bestial Warlust. Impetuous Ritual si instrumentálně nezadají s kdejakou ekvilibristickou extrémně metalovou avantgardou, ale přihřáté pidlikání ve zdejší radikální temnotě nemá prostor. Frenetického sólování je zde ale více než dříve. Nom a samozřejmě že oba zmíněné póly se v jednotlivých skladbách všelijak prolínají.

Negativa? „Blight Upon Martyred Sentience“ je jedno velké negativum a patří k těm vzácným deskám, kde se nenachází ani vteřina něčeho, co by se dalo popsat jako pozitivní, pokud tedy záměrně opomenu, že zdejší „hudba“ nabízí posluchači katarzi, což je koneckonců dobrá věc. Ale teď vážně. Hraniční pojetí má za následek, že je zde méně zapamatovatelných pasáží než na předchozích titulech. Novinku je tedy lepší brát jako celek a jako taková vyžaduje zvláštní pozornost, aby byla co nejlépe pochopena. Samozřejmě, že jsem si album užil i za běžných podmínek, jen tak z mp3, ale vzhledem k abstrakci „hudby“ je pozorný poslech z bezztrátu / originálu bez dalších rozptýlení obzvlášť odměňující – víc než u normálních desek, troufám si tvrdit. Zcela objektivní nedostatek lze ale spatřit ve vizuálním zpracování fyzického nosiče, neboť grafická dovednost členů za tou instrumentální pokulhává. Texty, i když podobně extrémní a ujeté jako zvuky, jsou také splácané dohromady poněkud primitivně. Osobně bych byl rád za sémantickou a morfologickou bizarnost, jakou předvádějí spříznění Portal, a vizuál mohli Impetuous Ritual svěřit někomu jinému, ale to už jsou nepodstatné detaily.

Zdali je „Blight Upon Martyred Sentience“ horší či lepší než „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ nebo „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, ještě nevím. Vím ale, že se jedná o jednu z nejlepších desek letošního roku, která ovšem není určena slabším kouskům.