Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Century Media Records Tracklist: 01. The Primeval Dark 02. While We Sleep 03. Revelation 04. Black Heart Rebellion 05. Lose to Night 06. Collapsing Words 07. The River 08. Ephemeral 09. The Promethean Song 10. Shadows of the Dying Sun Odkazy: web / facebook / twitter

Celkem živě si pamatuji, že když jsem necelé tři roky nazpět dal Insomnium šanci, aby mě o svých kvalitách přesvědčili prostřednictvím tehdejší novinky “One for Sorrow”, dopadlo to celkem tristně a deska mě po většinu času těžce nebavila. S odstupem času vážně nechápu, odkud jsem pro takové dílo vyhrabal šest a půl bodu, a vidina, že podrobím inspekci jeho nástupce, mě nijak přehnaným nadšením určitě nenaplňovala, protože jsem neměl nejmenší důvod čekat, že by se něco mělo měnit k lepšímu. Jenže ono se to nakonec přeci jen trochu k lepšímu pohnulo…

Jenže zpočátku tomu nic moc nenasvědčovalo. “Shadows of the Dying Sun”, jak Insomnium tohle svoje album pojmenovali, totiž proti svému předchůdci nepřináší v zásadě nic nového. Pořád jde o klávesami nadopovaný a na melancholických kytarách postavený melodický death metal, ve kterém toho death metalu už moc nezbývá a jde tu takřka výhradně o ty melodie, které jsou doslova všudypřítomné, a když dojde na nějaký riff, ani tehdy se nekoná žádná divočina. Jenže komické na tom je, že ačkoli přesně tohle byl kámen úrazu “One for Sorrow”, “Shadows of a Dying Sun” ukazuje, že z toho přeci jen jde vykřesat pár jisker, které nakonec stačí k tomu, aby se nám tu rozhořel ohýnek, jehož kouř vám sice občas trochu zasmrdí oblečení, ale jinak dovede příjemně zahřát.

Dost ale pyromanských přirovnání. “Shadows of the Dying Sun” boduje především tím, že má na rozdíl od minulé desky drive, posluchačsky je o poznání zajímavější (respektive se nestává, že by se zde jeden motiv opakoval až do zblbnutí) a skladby tak dovedou docela solidně chytnout. Insomnium si zřejmě vybrali silnější skladatelkou chvilku a na skoro hodinovou desku nacpali dostatek solidního matroše na to, aby udržovala posluchače v očekávání, co dobrého přijde vzápětí, a proto jej vydržela bavit. Samozřejmě nechci tvrdit, že by šlo o něco nevídaného, protože “Shadows of the Dying Sun” v zásadě není nic jiného než jen další ničím zvlášť nevyčnívající melodic death metalová deska, ale řemeslo je to zkrátka dobré a podle toho to taky vypadá.

Další zásadní plus oproti “One for Sorrow” vidím v tom, že je novinka překvapivě vyrovnaná. Tam, kde posledně vyčnívaly dvě skladby a zbytek byla až na pár momentů dost brutální otrava, je to totiž i přes mírně kolísavou kvalitu materiálu podstatně menší horská dráha, a i když jsou tu skladby, které mě moc neberou, ani těm nelze upřít slušné nebo rovnou dost dobré momenty, které je táhnou nahoru. Obecně také platí, že to, co se dá na “Shadows of the Dying Sun” nazvat špatným, není zase vyloženě špatné. Spíš je to taková “oukej nuda”, která jde díky zbytku bez větších problémů přetrpět.

Mám-li být konkrétní, nejméně mě oslovila asi dvojice “Black Heart Rebellion” a “The River”, což jsou shodou okolností dvě nejdelší skladby alba se stopáží mezi sedmi a osmi minutami, a jestli to měl být pokus o epičtější kusy, nevyšlo to úplně tak, jak asi bylo v plánu. Na opačné straně pak sedí trojka “Revelation”, která mi nedává jediný důvod ke stížnostem, a na poslech dost příjemné jsou třeba i umírněná “Lose to Night” nebo titulka “Shadows of the Dying Sun”. Zbytek je fajn, dobré momenty v něm o něco převažují a poslouchá se to v pohodě, ale rozhodně nejde o žádné zázraky.

Jak to tak vypadá, Insomnium se tentokrát celkem pochlapili a přišli s deskou, která se dá bez uzardění poslouchat a dokonce o ní lze tvrdit, že je dobrá. Minimálně proti “One for Sorrow” je “Shadows of the Dying Sun” bez debat o level lepší a ukazuje, že Insomnium mají na to, nahrát dobrou věc. To se jim nyní sice s výhradami, ale i tak povedlo, jenže si pořád říkám, že by mohlo být ještě mnohem lépe. Trochu to zkrouhnout (materiál, který by snesl vyškrtnutí, zde rozhodně neschází), přidat na variabilitě skladeb a najednou tu máme minimálně v rámci žánru opravdu zatraceně dobrou desku… Do té “Shadows of the Dying Sun” sice ještě nějaký ten kus schází, ale to na druhou stranu nic nemění na tom, že jde o poctivé a vlastně dost sympatické album, které z nulových očekávání dokázalo vytřískat nečekaně mnoho. Pro mě osobně hodně příjemné překvapení, a když by po mně někdo chtěl doporučit nějakou melodic death metalovou desku z poslední doby, nenapadá mě jediný důvod, proč neříct třeba právě “Shadows of the Dying Sun”.

Další názory:

Uznávám, že zrovna Insomnium nikdy nepatřili mezi mé největší oblíbence a ani jejich žánr obecně není zrovna věc, kterou bych měl potřebu si tlačit do hlavy dnem i nocí, ale jejich předcházející album “One for Sorrow” bylo prostě těžce nepovedené a jednalo se o brutální zívačku od sklepa až na půdu. Na novince “Shadows of the Dying Sun” se takový provar naštěstí nekoná a Finové dokázali laťku zvednout a nahrát počin, jenž mě nenudí už od půlky první písničky. Ačkoliv se nějaký stylový převrat nekoná, tentokrát mi to dává smysl a až na výjimečné případy (třeba “The Promethean Song”, jež se mi upřímně nelíbí a ten čistý vokál v ní mě dost obtěžuje) mě to baví a vesměs proti tomu vůbec nic nemám. Z obecného hlediska v tom sice stále nevidím nějaký majstrštyk nebo vyloženou pecku, ani nemůžu tvrdit, že věřím tomu, že budu mít chuť si “Shadows of the Dying Sun” pouštět třeba i za nějaký ten rok, ale stále nemám problém označit to album za bezproblémovou a dobře se poslouchající záležitost.
H.

Jestli mě nějaké album v letošním roce zatím opravdu hodně překvapilo, je to právě “Shadows of the Dying Sun”. Insomnium nepatří mezi mé oblíbence, zejména když v jejich žánru byl dobrých kapel vždy dostatek. Ještě pět let staré “Across the Dark” bylo obstojnou deskou, která se dala snadno poslouchat, ovšem s minulou “One for Sorrow” jsem nad kapelou takřka zlomil hůl. Po novince jsem sáhl čistě ze setrvačnosti a jeho nezpochybnitelná kvalita mě naprosto zarazila. Od první minuty na albu zní naprosto ukázkový “melo-death” se vším, co k němu patří. Kapele se výborně podařilo vyvážit death metalovou stránku s potřebnou melodičností, o což se ostatní obvykle pokoušejí na úkor kvality a důvěryhodnosti. “Shadows of the Dying Sun” tak již od prvních minut smete nepřipraveného posluchače metalovou smrští, která však díky častým zvolněním (pěkná, téměř akustická mezihra je hned v klipové “While We Sleep”), zábavným refrénům a zapamatovatelným riffům zůstává svěží téměř po celou hodinu hrací doby. Povedl se i čistý zpěv, který zní spíše jako sborové provolávání, jež nepostrádá potřebnou energii. Pokud jsem tak s něčím nespokojen, je to snad jen uvadání alba v poslední čtvrthodině. Závěrečné skladby nejsou o nic slabší než ty, které nalezneme v první polovině, ovšem působí vážněji a jsou méně chytlavé, čímž ztěžují posluchači koncentraci právě v době, kdy je soustředění nejobtížnější. S výjimkou této (diskutabilní) vady na kráse však Insomnium natočili výjimečně dobré album.
Zajus

Insomnium jsem měl v rámci scény melodického death metalu vždycky zafixované za ty, kteří se co do popularity pohybovali těsně za komerčními giganty v podobě Arch Enemy, Amon Amarth nebo Children of Bodom. Jejich diskografii však až na pár písní prakticky neznám, tudíž srovnávání se starší tvorbou asi nebude na místě. Co ale můžu s naprosto klidným svědomím říct, je, že od “Shadows of the Dying Sun” jsem dostal minimálně to, co jsem čekal – instrumentální zručnost a kupu chytlavých momentů. Mám-li sáhnout po vyloženě povedené skladby, vybral bych dvojici “Collapsing Words” a “The River”, naopak konkrétně ukázat na nějakou slabší píseň nedokážu, což rozhodně kvituji. Co už ale tak pozitivní není, je fakt, že celá novinka plyne víceméně ve stejném tempu a někdy to až nepříjemně zavání rutinou. Každopádně “Shadows of the Dying Sun” je pořád slušně odvedená práce, která sice má své mouchy, ale srdce žánrového fanouška nemá důvod neplesat.
Skvrn