Země: Norsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 14.1.2014 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. A Fading Horizon 02. Underworldly 03. Iskald 04. The Silence 05. Nidingsdåd 06. Nedom og nord Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ačkoli je kultovní doba 90. let už pěkně dlouho pryč, norský black metal je stále pojmem. Jistě, tenhle pojem hodně staví právě na (ne)slavné historii norské černěkovové scény, ale na druhou stranu nás tato scéna nepřestává zásobovat novými kapelami, kterým black metal učaroval natolik, že se jej jaly samy produkovat. Iskald, o nichž bude řeč v následujících odstavcích, jsou sice pořád relativně mladá kapela, ale za devět let své existence (sakra, to to letí!) už stačili vydat tři řadovky, a když v příslušných kruzích nadhodíte jejich jméno, určitě se najde dost takových, kteří budou vědět, o kom je řeč. Nedávno jim ale vyšlo čtvrté album a čistě na pohled se tváří, jako by mělo ambice dosáhnout hodně vysoko, tak se pojďme podívat, jestli se mu to daří.

Z čeho že koukají ty ambice? Album obsahuje šest skladeb, z nichž nejkratší má něco přes sedm minut, nejdelší, desetiminutový opus “Nedom og nord”, si vypůjčil jméno od desky; je tu i skladba, kterou kapela pojmenovala po sobě, a dokonce i přebal se tváří, jako by měl co nejvěrněji zobrazit, o čem že celí Iskald jsou. Jestli tohle nemá být deska, kterou chce kapela s konečnou platností definovat sama sebe, tak už tedy nevím. No, a je fakt, že se žádný fail vskutku nekoná…

Ačkoli se Iskald určitě dají zařadit k melodickým odrůdám black metalu, v jejich podání rozhodně nejde o nějaké vyměklé zpívánky pro ty náctileté, kteří zrovna zakopli o metal a připadají si velmi trve, a stejně tak nelze hovořit o tom, že by snad “Nedom og nord” bylo sólem pro klávesy, kterýžto nástroj dovede při nevhodném použití napáchat velké škody. Black metal, který zde Iskald prezentují, má k prvoplánové podbízivosti poměrně daleko a s přimhouřenýma očima by se dal popsat jako přiměřeně agresivní a mrazivý, ovšem zase si nemyslete, že jde o black metalovou agresivitu a mrazivost v pravém slova smyslu, to je přeci jen něco jiného. Klávesy sice na desce zaslechnout lze, ale hrají zde spíš podpůrnou než dominantní roli, a když si vyloženě nedáváte pozor, může se velice snadno stát, že o přítomnosti tohoto nástroje ve finálním mixu alba vůbec nebudete vědět. Drtivá většina melodií a vlastně i veškerého dění na “Nedom og nord” je totiž dílem kytar. Ty jsou opravdu všudypřítomné a na ploše osmačtyřiceti minut neustále dodávají všemožné riffy a melodie, které dominují celé desce.

Kompoziční stránka “Nedom og nord” je však trochu rozporuplná. Na jednu stranu je cítit, že album nesložili žádní amatérští cucáci, ale muzikanti, kteří už za sebou něco mají. Je velice komplexní, skvěle zahrané a pořád se na něm něco děje. I technicky je vše dotažené, zní to velmi kompaktně a chtělo by se říct, že deska postrádá hluchá místa. Jenže i při vší té kvalitě se nemůžu zbavit pocitu jisté přeplácanosti. Skoro to dělá dojem, jako by Iskald podlehli touze nacpat na “Nedom og nord” co nejvíc svých nápadů, ovšem výsledek se tak trochu obrátil proti nim, a místo aby člověk nestačil chytat a na své místo navracet spodní čelist, která co chvíli upadne zase o kousek níž, si spíš říká, že by tomu razantně prospěla určitá forma zjednodušení. Ono to sice zpočátku působí jako opravdu výborný matroš, který si jen říká o další poslechy, aby mohl odhalit své krásy, ale když mu je posluchač věnuje, sezná, že melodických motivů a riffů je tu takové množství, až je to kontraproduktivní. Jednak zdaleka ne všechny fungují tak, jak by měly, dělají dojem nedotaženosti a uspěchanosti (po třech letech od předchozí desky bych to fakt nečekal) a je z nich cítit, že by zasloužily nějak rafinovat a zbavit zbytečností, aby z nich zbylo jen to dobré; druhak se všechny tyhle různorodé jednotliviny navzájem více či méně potírají a to ubírá na atraktivitě i těm, které jsou fakt dobré – a že těch opravdu dobrých, místy i doslova výborných, na desce není úplně málo. Díky již zmiňovaným vlivům to ale dopadá tak, že si z celé desky opravdu pamatuji jeden jediný motiv.

Docela sprcha, co? No, jo… ale ono to nakonec není tak špatné, jako se to může tvářit. Pořád platí, že “Nedom og nord” obsahuje spoustu dobré hudby a některé skladby jsou opravdu docela dost fajn. U mě osobně vede dvojka “Underworldly” následovaná čtyřkou “The Silence”, i ostatní čtyři kusy nabízejí velmi solidní momenty a jako celek se to poslouchá vlastně úplně v pohodě. Akorát okolo pořád poletuje to otravné vědomí, že kdyby se Iskald udrželi trochu víc na uzdě, mohlo to být podstatně lepší. Ve svém současném stavu tak “Nedom og nord” určitě nemůže aspirovat na kdovíjak vysoké mety, ale jakožto v jádru dobré album má rozhodně na to, aby nejednomu posluchači zajistilo alespoň několik hodin slušné zábavy. Po těch pár hodinách ovšem akutně hrozí, že jeho atraktivita rapidně opadne, jako se to stalo v mém případě. Ten sestup se aktuálně zastavil na slabších sedmi bodech, takže teď si dám od Iskald radši chvíli oddych, protože kdoví – poslouchat jejich nové dílo dál, možná by se i tam sedmička ocitla v ohrožení…

Další názory:

Když Iskald před lety vydávali svůj debut “Shades of Misery”, ihned jsem si je zařadil do šuplíčku hodně nadějných kapel, v nichž je dost velký potenciál vyrůst, vlastně jsem byl tak nějak přesvědčen, že za pár let budou schopni přijít s naprosto fantastickou deskou, která všechny posadí na prdel. Od té doby uběhlo sedm roků (počítáno od 2007, debut jsem zachytil v jeho reedici, ne při původním vydání o rok dříve) a přišla již třetí deska, ale tak nějak se to stále nestalo. Že ten opus nepřišel s druhým “Revelations of Reckoning Day”, to jsem ještě chápal. Na třetím “The Sun I Carried Alone” si Iskald vybrali slabší chvilku, tudíž to asi měla být právě novinka “Nedom og nord”, s níž se to konečně zlomí, ale tak nějak pořád nic. Od nezáživného “The Sun I Carried Alone” sice Iskald laťku zvedli, avšak zázrak se pořád nekoná. Nemám proti té hudbě na “Nedom og nord” vůbec nic, nijak mi nevadí, je to pěkný melodičtější black metal, pár slušných momentů se najde, ale jednoduše jsem na tom albu prozatím nenašel nic, kvůli čemu bych jej vyloženě chtěl poslouchat. Známku 6,5/10 si Iskald zcela jistě zaslouží, protože dávat něco nižšího by vzhledem k úrovni desky zase nebylo fér, nicméně upřímně říkám, že už nemám potřebu zde to “něco” cílevědoměji hledat, což znamená, že jsem s nahrávkou nejspíš skončil. Nějak zklamaný ale nejsem, jelikož za ty roky ten zájem o Iskald trochu opadl a aktuálně přece jenom už dávám větší přednost jiné hudbě. Album je naprosto v pohodě, avšak žádný velký zázrak.
H.