Země: Norsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 17.1.2011 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Alucinor 02. Under the Black Moon 03. Natt utover havet 04. Forged by Wolves 05. I lys mørket 06. The Sun I Carried Alone 07. Rigor Mortis 08. These Dreams Divine 09. Burning Bridges Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

S Iskald mám, přiznám se, stále tak trošičku problém. Ani po poslechu třetího alba “The Sun I Carried Alone” stále nevím, jestli si mám tuto relativně ještě pořád mladou kapelu zařadit mezi nepřeberné množství skupin, které jsou sice vcelku dobré a solidní, ale nikterak výjimečné, nebo jestli mají Iskald šanci přehoupnout se do o poznání méně početné smetánky výborných kapel. Což o to, potenciál se v tvorbě tohoto norského dua jistě ukrývá, o tom není pochyb – to bylo celkem jasné už s první deskou “Shades of Misery” z roku 2006, ale stále mi v jejich muzice chybí nějaký ten kousíček navíc, punc originality, cokoliv. Prostě něco, díky čemu by Iskald proměnili nezpochybnitelný potenciál v opravdovou kvalitu.

“The Sun I Carried Alone” rozhodně není zlým albem. Poslouchá se velice dobře, obsahuje nejeden opravdu skvělý nápad – v podstatě v každém songu na posluchače nějaký vykoukne, ať už je to třeba kytarová melodie, v některých pasážích výrazně do popředí vytažená baskytara, ale klidně i čistý zpěv v jedné písni. I přes to všechno však “The Sun I Carried Alone” něco málo chybí. Jistě to znáte sami – člověk desku poslouchá, neshledává na ní nic špatného, zároveň však ale nedisponuje ničím, co by jej donutilo si ji pustit znovu. Skvělou nahrávku poznáte tak, že se od jejího poslechu za žádnou cenu neodlepíte; když ale poslouchám “The Sun I Carried Alone”, klidně si v průběhu odskočím na záchod a ani tu muziku nepozastavím.

Velká nevýhoda novinky Iskald tkví v tom, že neobsahuje žádnou jasnou “hitovku”, čímž samozřejmě nemám na mysli nějakou vlezlou odrhovačku, ale skladbu, jež by vás chytla napoprvé, napodruhé a jíž byste si ihned zapamatovali. To by samo o sobě zas takový problém být nemuselo – s přehledem vám tu vysypu obrovské množství nehitových desek, za které bych se nebál dát ruku do ohně – takové nahrávky vás ale musí dostat něčím jiným – celkovým vyzněním a atmosférou. Jenže ani v tom ohledu “The Sun I Carried Alone” zrovna neexceluje. Abych vám nějak lépe osvětlil, Iskald rozhodně mají dobré nápady, to ano, jen je nedokáží opravdu smysluplně zasadit do kontextu, čímž jsou jejich alba složená z velice dobrých detailů, jako celek však pokulhávají.

Podobně rozháraná je kapela i ve svém stylu. Hrají sice black metal, ale jsou příliš melodičtí a málo “zlí” na to, aby se vešli škatulky čistokrevné podoby stylu, avšak nejsou melodičtí natolik, abych se je nebál označit za melodický black metal. Hrají něco “mezi”, přičemž nějak podobně se to má i s kvalitou “The Sun I Carried Alone” – výsledek zůstal tak někde na půl cesty. Jako kdyby před cílem Iskald došel dech. Bráno čistě z objektivního hlediska, a to se týče i technických záležitostí či grafiky (zrovna tu měli Iskald vždy na úrovni), je všechno v pořádku, zbývá už jen dodat onu pověstnou třešničku na dortu…

Budu se nejspíš opakovat, ale i přesto, co jsem řekl výše, potenciál tihle Norové bezesporu mají. Dle mého názoru není “The Sun I Carried Alone” to úplně nejlepší, co ze sebe mohou dostat, a jsem přesvědčen, že na dalších počinech půjdou o hodně nahoru. Jak říkám, nedostatkem dílčích nápadů netrpí, tudíž jen stačí popostrčit to tím správným směrem a hned bude na světě výborná nahrávka. “The Sun I Carried Alone” je prostě a jednoduše lehce nadprůměrná věc, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte, na druhou stranu ale ani nic moc extra nezískáte.