Země: USA Žánr: electronica Datum vydání: 7.8.2020 Label: Sargent House Tracklist: 01. A Cold Wind 02. Don’t Blame the Rain 03. Synthetic Prison 04. The River Spree 05. Making Friends 06. Guntime 07. Blueberries 08. I Need You 09. The Last Drive 10. From Louisville Hrací doba: 38:36 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Rarely Unable

Když jsem si v roce 2018 pouštěl desku „No Trail and Other Unholy Paths“, Jaye Jayle jsem neznal. Hodně rychle jsem ale zjistil, že se jedná o hudbu, kterou stojí za to poslouchat. Zejména skladba „No Trail (Path Two)“ je naprosto fenomenální a doteď si vzpomínám, jak automaticky naskočila husí kůže hned při prvním poslechu. Úvodní dvojsong sice nadcházející stopy chvíli převyšoval, ale zanedlouho se ukázalo, že ani v dalším průběhu album nijak neselhává. I další písničky jako „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ jsou nádherné a rád si je čas od času připomenu. Stejně jako celé „No Trail and Other Unholy Paths“.

Abych ukázal, jak moc se mi deska strefila do vkusu, zkusím připomenout ještě jinou věc – naše tradiční speciály redakčních eintopfů, v jejichž rámci pravidelně leden co leden sumarizujeme, co nás za právě uplynulý rok zaujalo nejvíce. Ve vydání s kódovým označením 2018 jsem „No Trail and Other Unholy Paths“ zvolil za čtvrtou nejlepší desku. Dneska bych možná volil jinak, poněvadž sestavování podobných žebříčků se vždycky ve velké míře odvíjí i od aktuálního rozpoložení, což je přirozená věc, ale snad to ilustruje, že Jaye Jayle na své druhé řadovce hráli skutečně podmanivě. Ostatně, dostali se do speciálu i za rok 2019, kdy si za svůj výkon ve strahovském klubu 007 pro změnu odnesli první místo mezi mými nejlepšími koncerty.

Na novou desku jsem se tedy těšil opravdu mocně. Obzvlášť poté, co Jaye Jayle v létě 2019 ukrátili čekání na novinku nealbovým singlem „Soline“, který byl rovněž okouzlující a dařilo se rozvibrovat spodní proudy stejně jako „No Trail and Other Unholy Paths“. Nepochyboval jsem tedy o tom, že „Prisyn“ dopadne skvěle a že nabídne jeden z nejvýživnějších letních hudebních zážitků.

O to víc mě mrzí, že se tak nestalo. Papírově vzato „Prisyn“ není hloupé, zároveň však o něm nemůžu mluvit jinak než jako o zklamání. Ne snad, že by se na nahrávce nenašel žádný zajímavý moment, ale… Obecně vzato, kouzlo „No Trail and Other Unholy Paths“ je fuč. Nevadí mi, že „Prisyn“ zní úplně jinak. Hodně mi ovšem vadí, že nedokáže zanechat dojem, jenž by se mohl byť i jen na dálku přiblížit zaujetí předešlým albem.

Příliš mě nezaujala už „Guntime“, první píseň vypuštěná do éteru před vlastní deskou. Tehdy jsem si nezdar pořád ještě nechtěl připouštět a myslel jsem si, že v rámci celku si to sedne. Nestalo se a může za to docela jednoduchá věc. Nevadí, že Jaye Jayle na „Prisyn“ opustili hájemství lehce psychedelického country rocku. Vadí, že se tu prostě nachází hodně songů, které se nedají považovat za nijak zvlášť dobré.

„The River Spree“ je prostě sprostá kopírka Nicka Cavea, jíž nijak nepomůže ani šest noisových vteřin, které se znenadání objeví ve třech čtvrtinách. „Making Friends“ a „I Need You“ se podle mě vyloženě nepovedly, o „Guntime“ už jsem hovořil a nijak zvlášť nezaujme ani intermezzo „Synthetic Prison“. Jsme na polovině alba, přičemž ani ta druhá není stoprocentní.

Například první půlka „A Cold Wind“ mě nepokrytě nudí, ale aspoň se může pochlubit zajímavější druhou půlí. Obecně „Prisyn“ tahají nahoru stopy, v nichž se Jaye Jayle nechali znatelněji ovlivnit industrialem. Nejen díky nim se dát tvrdit, že novinka se orientuje po elektronice, nikoliv po rocku – logicky, když vyjma zpěvu se na nahrávce objevují jen syntetické zvuky. Nicméně i v tomhle ranku se dají najít slabší kusy, třeba závěrečná „From Louisville“ se mi zdá zbytečně utahaná. Tvrdší a temnější „Don’t Blame the Rain“ je naopak jednoznačným vrcholem „Prisyn“. Poměrně slušně mi zní také instrumentálka „Last Drive“, což jen podtrhuje slabou úroveň desky, protože tohle by podle mě měl být vkusný doplněk, nikoliv jedna z nejzajímavějších stop. „Blueberries“ dopadla tak napůl. Objevuje se v ní zvláštní motiv a opět industriálnější spodky, ale některé pasáže mi zase vyloženě nesedí.

Všehovšudy se tedy na „Prisyn“ nachází pouze jediná (!!!) opravdu povedená píseň. To nemohu nazvat jinak než jako naprosto tristní výsledek. Ve světle kvalit předešlého alba to platí dvojnásob. Formálně je příjemné, že se Jaye Jayle někam posunuli a experimentují, ale reálně mě jejich počínání na „Prisyn“ minulo obrovským obloukem a deska se mi vůbec nelíbí. Říkám to nerad, ale z tohohle se vyklubalo naprosto gigantické zklamání. Velký smutník :(