Země: Velká Británie Žánr: post-rock / shoegaze / post-metal Datum vydání: 24.9.2013 Label: Avalanche Recordings Tracklist: 01. Homesick 02. Comforter 03. Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came 04. The Great Leveller 05. Grey Is the Colour Hodnocení: Atreides – bez hodnocení H. – 6/10 Odkazy: bandcamp

Řeknu vám, za těch pár měsíců, co pro Sicmaggot píšu, jsem ještě nerecenzoval desku s tak ukrutně dlouhým názvem. Ale což, všechno je jednou prvně a bez výjimky to platí i pro “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came”. Co se týče Jesu samotných, své poprvé jsme si odbyli již docela dávno. Jestli dobře počítám, jsou to už nějaké tři roky, co jsem se prvně dostal k jejich EP “Silver” z roku 2006 a v té době mě dokázalo dosti spolehlivě unést daleko mimo žánry, na kterých jsem tou dobou ujížděl (pro šťouraly – rap a folk metal). Dalo by se říct, že to byla první kapela z post žánrů, ke které jsem ve svém životě přičichl a přes kterou jsem se k dalším žánrově příbuzným projektům dostal. A i dnes se k “Silver” vracím rád, máme mezi sebou takový ten milý, hluboce nekomplikovaný vztah, kdy jednomu je ouvej a ten druhý mu fouká bolístky.

I zbylá alba, která jsem slyšel, chovám v oblibě, proto jsem se na vydání nové desky těšil a byl zvědav, s čím Justin Broadrick přijde tentokrát. Předposlední “Infinity” byla doslova nekonečná padesátiminutová píseň se spoustou nálad, na poměry Jesu navíc nabitá nebývalou dávkou energie. Zato dnes recenzované nahrávce předcházející “Ascension” už bylo mnohem více shoegazové, post-rockové, uvolněnější. A bohužel také ukrutně dlouhé. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” (psát ten název pokaždé znovu je vážně za trest) vcelku logicky pokračuje směrem, který byl na “Ascension” vytyčen. Tempo je ještě rozvláčnější, hudba ještě více míří k shoegazu a post-rocku, přičemž se odklání od dronové špinavosti, ze které zůstává jen charakteristická baskytara. Z doom metalu Jesu ponechali jen zadumanost a pomalé tempo, nic víc už nenajdete. Ne, že by snad někdy Jesu hráli čistý doom (stejně jako čistý drone, shoegaze, post-rock; na každém albu bylo vždy od každého něco, jen v jiném poměru ingrediencí), nicméně všechny prvky doomového žánru, které se objevovaly dříve, byly naředěny takovou měrou, že namísto hutného základu materiál spíše příjemně plyne kamsi do ztracena. Posun rozhodně vítám, tahle melancholická, trochu odevzdaná poloha Jesu vážně sluší, ovšem nese s sebou i jistá úskalí.

Justin sice pochopil, že na současnou tvář Jesu je hodinová stopáž vážně moc, celé album je proto záležitostí na slabou tři čtvrtě hodinu, i přes veškerou snahu je ale celá nahrávka na můj vkus místy příliš unavená. Jsou pasáže a skladby, které jsem si zamiloval, zejména titulní píseň je vážně skvělá a na podzimní procházky pod vymetenou oblohou jako stvořená – především díky tesknému zvuku kytary. Ten sice najdete coby poznávací znak alba na více místech, v tomto případě je ovšem nejpatrnější, nejlépe umístěný a podle mě i nejvkusnější. Na druhou stranu na takovou sedmnáctiminutovou, ambientně post-rockovou zasněnost “The Great Leveller” už musím mít náladu, abych ji dokázal patřičně docenit, protože ve většině případů mi zkrátka přijde až příliš dlouhá a unavená. A přitom nemůžu říct, že by byla vyloženě nudná, nezáživná, špatná nebo se mi nějak zvlášť protivila. Je prostě… zvláštní, přesně takovým tím způsobem, jakým umí být zvláštní snad jen hudba Jesu. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” se za konjunkce vhodné nálady, okolní atmosféry a událostí stává úžasným balzámem na duši, který obejme, pohladí, utiší bolest a trápení. Na album určitě nelze spoléhat jako na všelék všech špatných nálad, na to je až příliš vrtkavé, ale i přesto jsem se k němu již několikrát velmi rád uchýlil a nezklamalo mě. Jste-li zvyklí odpočívat nebo dokonce usínat u hudby, pak jsou současní Jesu také dobrou volbou – a to nemíním nijak špatně, snivá kombinace shoegazu a ambientních prvků si vyloženě říká o relaxační využití. Pokud se ale příznivé okolnosti nesejdou v ten pravý okamžik, je vážně lepší si pustit něco jiného a vzdát se naděje, že třeba dostanete na album náladu během poslechu. S největší pravděpodobností se tomu tak nestane.

Ve výsledku mi nijak zvlášť nevadí ani fakt, že se Jesu místy opakují (vždyť už vydali tolik materiálu, že se tomu chtě nechtě nevyhnou), to ostatně vyvažují dostatečnou mírou progrese směrem k jemnějším žánrům. Jak ale popsat, co se mi na desce tak docela nezdá? Opravdu to bude jen v pocitech, protože fakticky na albu není špatně nic. Nenudí, jen tak se neoposlouchá, ale… prostě ale. Jednou bych hodnotil známkou nejvyšší, jindy bych vytáhl číslo sotva v lehkém nadprůměru, a popravdě tak trochu nevím, co si mám s “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” počít. Nu, vše je jednou poprvé, proto vám tentokráte bude muset stačit coby hodnocení text a výslednou známku si budete muset přimyslet na základě vlastního poslechu.

Další názory:

Musím se přiznat, že mě “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” nesebralo tak moc, jak bych od nahrávky skupiny jako Jesu čekal. Ve své podstatě ta deska není špatná, ale tak nějak to bohužel není ono. Atmosférická post-cosi zasněnost dokáže být hodně poutavou záležitostí, ale v téhle oblasti je opravdu tenká hranice mezi silnou atmosférou a nudou, přičemž Justin Broadrick se svou novinkou tentokrát naneštěstí převažuje na tu druhou, o poznání méně příjemnější stranu. Album má rozhodně i svoje solidní momenty, ale celku něco chybí a ve výsledku tak “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” působí poměrně utahaně a ospale. Jediným momentem, který mě opravdu naplno dokázal vytáhnout z letargie, je až pěkný závěr poslední “Grey Is the Colour”. Například k takovému polospánku krátce po ránu nebo k usínání se album hodí hezky, ale při soustředěném poslechu se místy dostavuje i nuda. Na druhou stranu… i ta posluchačská letargie je ve společnosti Jesu docela příjemná…
H.