Země: USA Žánr: deathcore / metalcore Datum vydání: 24.8.2018 Label: Southern Lord Recordings Tracklist: 01. Lucid 02. Workhorse 03. Punish 04. Curse of the Serpent 05. In the Silence 06. Adament 07. Neuroprison 08. Dog No Longer 09. I 10. II Hrací doba: 29:18 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable

Vydavatelství Southern Lord za poslední roky už několikrát potvrdilo svůj čuch na dobré kapely, a tak se vyplatí občas prohlédnout jejich katalog, co že tam mají nového. Tím spíše, pokud holdujete všemožným tvrdým odnožím metalu a punku a nejlépe pak jejich vzájemnému fúzování. Takovouhle novinkou pod jejich křídly je i skvadra se zajímavým názvem Jesus Piece.

Ti se po třech letech koncertování a vydávání EPček a splitů konečně dostali k bodu hlavnímu – vydání první dlouhohrající desky. Ta nese jméno „Only Self“ a obsahuje klasicky deset zářezů. Jesus Piece od svých počátků hrají metalcore, myšleno v původním významu slova. Což znamená, že to není ten všem dobře známý přiteplený metal se sladkými refrény, ale tradiční metal mísící se s hardcore punkem. Jinak řečeno, jde tu hlavně o tvrdost, to je ostatně hned každému po prvních minutách nahrávky jasné.

Ona snaha o brutalitu tady není vymáhána nekompromisními sypačkami a neprostupnou zdí hluku, nýbrž právě naopak, středním tempem, s chugga-chugga riffy, přesnými kopáky a nasraným zpěvem. A samozřejmě ničivými breakdowny, kterými je celé „Only Self“ propleteno skrz naskrz. Z tohoto stylu se vyjede fakt málokdy (třeba na začátku „Neuroprison“), a jelikož mi písně velice rychle začaly splývat v jednu, nastal problém se v celé desce vůbec orientovat. Ona vlastně nemá vůbec daleko k deathcoru. Ten ale šel vždy absolutně mimo mě. V jistých místech mi to připomíná Suicide Silence a podobné zrůdnosti, jindy zase ale riffy nemají daleko k death metalu a celý základ pak zní, jako by se opíral o sludgové postupy. Takže to není pouhá bezhlavá rubanice, ale aby mě to začalo vyloženě bavit, to ne. Já si prostě brutalitu představuju trochu jinak.

Sympatická je ale přiměřená délka, takže proposlouchat se ke konci není těžké. A na ten konec se vyplatí dostat, protože je tam menší překvápko v podobě posledních dvou skladeb „I“ a „II“. Tyto dva atmosferické kousky bych tu opravdu nečekal. Ale vlastně to dává smysl, on ten nepřetržitý nános agrese alespoň příjemně odezní. Jen bych je spíš očekával někde vprostřed nahrávky a ne na samotném konci. Ale proč ne. Když se tak na celý seznam stop podívám, právě tento závěr mi z nich připadá nejlepší, což není vzhledem k hlavní náplni alba úplně pozitivní.

Co se mi tu ale opravdu líbí, je produkce alba, která tu dělá hodně. V tomto ohledu mi „Only Self“ dost připomíná stájové kolegy Jesus Piece jako Nails nebo Xibalba. Vlastně tyto dva interprety lze slyšet i v hudbě samotné – Nails trochu, jen když náhodou zpomalí, Xibalba častěji, ale ti to prostě dělají lépe, záživněji. Dobře tu zní všechny nástroje, hlavně když spolu unisono hrají bicí s basou (třeba „Punish“), a vhodně jsou tu doplněny také různé efekty dozvuků, ozvěn apod. Obal desky přímo křičí konec devadesátek, ale z této doby si jinak Jesus Piece nic jiného neberou.

Jestli s oblibou navštěvujete koncerty, kde můžete tu a tam dostat kopačku do tlamy nebo si to v pokoji rádi rozdáváte s armádou ninjů, pak je tohle vhodný soundtrack. Z „Only Self“ je cítit, že to není žádná sračka, ale pakliže nejste vyznavačem tohoto stylu, tak se vám to těžko zalíbí. Chybí mi tu především větší variabilita a více nápadů (náznaky jsou v „In the Silence“), přeci jenom ty breakdowny a stále totožné tempo rychle omrzí, ale to už mluvím o metalovém hardcoru tohoto ražení jako celku. Na druhou stranu, v rámci žánru to určitě patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost slyšet, i přesto mi to na zkoušku stačilo a vracet se k tomu budu jen stěží.