Joe Bonamassa - Blues of Desparation

Joe Bonamassa – Blues of Desparation

Joe Bonamassa - Blues of Desparation

Země: USA
Žánr: blues rock
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Provogue / J&R Adventures

Tracklist:
01. This Train
02. Mountain Climbing
03. Drive
04. No Good Place for the Lonely
05. Blues of Desperation
06. The Valley Runs Low
07. You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues
08. Distant Lonesome Train
09. How Deep This River Runs
10. Livin’ Easy
11. What I’ve Known for a Very Long Time

Hrací doba: 61:48

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestliže Joe Bonamassa s předchozím albem „Different Shades of Blue“ vstupoval do neznámé řeky a vzbuzoval prostřednictvím první kolekce ryze autorských písní nemalé obavy, tak novinka „Blues of Desperation“ je na tom už zcela jinak. Tenhle bluesrockový kytarový všeuměl před dvěma lety přesvědčil posluchačskou obec, že není jen zručný hráč a osobitý zpěvák, který se v tvorbě musel spolehnout jen na převzaté kompozice z pera svých oblíbenců, ale taky velmi dobrý skladatel, jenž dokáže utáhnout celé album bez většího zaváhání. A protože v současné době by byl návrat ke cover verzím krokem zpět, tak bylo jasné, že v tomhle trendu už bude muset Joe Bonamassa pokračovat, aby si udržel vysoké renomé, které jeho sólová alba dlouhodobě provází.

S klasickým dvouletým odstupem tak přišel čas na to, aby se rodák z New Hartfordu spojil se svým oblíbeným producentským parťákem Kevinem Shirleyem, jenž celý nahrávací proces a konečný zvuk staví kolem Joeovy kytary a bez nějž už si jeho alba dokážu jen těžko představit. Album vznikalo ve studiu v Nashvillu necelý týden a dokážu si i bez koukání na making-of video ze studia představit, jak pohodová atmosféra při nahrávání vládla. Ačkoli třeba šedivý obal může znamenat předzvěst méně barvitého materiálu, jenž se skrýval za oranžovým „Driving Towards the Daylight“ a modrým „Different Shades of Blue“, tak výsledný kotouček je ve všech ohledech klasickým počinem nesoucí pečeť Shirleyho živé produkce, Joeovy kytarové zručnosti a zejména vokálu, který si nelze jen tak s někým splést.

Snad jedinou změnou, kterou na „Blues of Desperation“ oproti minulejšku spatřuji, je, že album zní o něco více moderněji a svěžejším dojmem. Skladby si pořád drží jako integrální součást country prvky, silný bluesový feeling je taky těžce přeslechnutelný, ovšem část písní bych si dokázal představit na klasických hardrockových albech a ve spojení s aranžérskou barvitostí díky tomu zní novinka fantasticky a je radost ji poslouchat. A to navzdory tomu, že mi přijde, že od minula ubylo kytarových stop, a jakkoli jsem neměl v tomto ohledu s předchozími alby problém, tak když poslouchám „Blues of Desperation“, mám dojem, že to Bonamassovi nikdy nehrálo a Shirley to nezachytil do digitální podoby líp.

Albu vládne plný zvuk, jemuž nemám co vytknout. Je velkým překvapením, že album nabouchali hned dva bubeníci, díky čemuž se Shirleymu podařilo dosáhnout organicky živelného a hutnějšího zvuku, jenž zní skoro jako živý. Navíc věrohodně zachytil rockovou podstatu Bonamassových písní, což je patrné hned z poslechu klipové hitovky „Mountain Climbing“, která je pro mě vrcholem desky. Místy jsem měl pocit, že poslouchám v aktuálních podmínkách nahrané Led Zeppelin. Dunivá basa, na poměry minulých alb místy dost nevýrazná kytara, klávesy a doprovodné vokály jsou spolu se zpěvem Bonamassy těmi nejvýraznějšími prvky, jež fungují na jedničku. Když už jsem nakousl ty Led Zeppelin, tak jejich vliv je na „Blues of Desperation“ slyšitelný hned v několika kusech, přičemž mě napadá titulka „Blues of Desperation“ nebo „Distant Lonesome Train“, v nichž se Bonamassa předvede i co do sólové zručnosti.

Nejambicióznější skladbou je rozhodně čtvrtá „No Good Place for the Lonely“, kterou bych zjednodušeně popsal jako zatěžkanou bluesovou kompozici s orchestrálními prvky a skvělým kytarovým sólem v samém závěru, z něhož mi nejednou naskočila husí kůže. Joe Bonamassa ví, jak ze svého hlasu vytáhnout maximum, a právě písně, kde se zdánlivě netlačí na pilu a kde může pracovat se svým příjemně zabarveným vokálem, mu dávají vyniknout nejvíc. A děje se tak právě v „No Good Place for the Lonely“, stejně jako v gospelové „The Valley Runs Low“. Jednou z nejpříjemnějších skladeb je pak úvodní svižná záležitost „This Train“ s barovým piánem, jež album dost slušně nakopne a dává tak vzpomenout na ještě lepší úvodní píseň „Slow Train“ z alba „Dust Bowl“, ačkoli hudebně jsou obě trochu jinde. Jde spíš o ten úvodní dojem, který na mě při prvním poslechu přeskočil.

Přestože se „Blues of Desperation“ co do kvality jednotlivých písní se staršími počiny plných předělávek srovnává jen těžko, tak v přímém souboji s „Different Shades of Blue“ by obstálo se ctí a dost možná by jej i porazilo. Líbí se mi jeho semknutost, pohodová atmosféra (což ovšem u Bonamassy nikdy nebyl problém) a fakt, že tentokrát se rozhodl poodkrýt i trochu víc ze své hardrockové tváře, díky čemuž zní deska živěji a barvitěji. Na první poslech můžete nabýt dojmu, že desce schází hitovka, na které jsem si třeba já z minulých alb zvykl (titulní skladby z posledních dvou alb), ovšem postupem času si podobný status vypracovala jak „Mountain Climbing“, tak nezvykle odlehčená „You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues“.

Může to z mých úst znít skoro jako klišé, protože tuhle formulku používám čím dál častěji, ale Joe Bonamassa je jako sázka na jistotu. Tenhle sympaťák moc dobře ví, na co jeho fanoušci slyší, a „Blues of Desperation“ je tak samozřejmě možno brát jako ničím výjimečný krok, který nepřekvapí. Na druhou stranu je nutno ocenit, že dokázal složit jedenáctku dost silných kompozic, jež i přes hodinovou hrací délku nesplývají a které mají díky silnému osobnímu charisma Joea Bonamassy obrovskou sílu zaujmout. Já jsem spokojený.


1 komentář u „Joe Bonamassa – Blues of Desparation“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.