Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.