Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 9.3.2018 Label: Columbia Records Tracklist: 01. Firepower 02. Lightning Strike 03. Evil Never Dies 04. Never the Heroes 05. Necromancer 06. Children of the Sun 07. Guardians 08. Rising from Ruins 09. Flame Thrower 10. Spectre 11. Traitors Gate 12. No Surrender 13. Lone Wolf 14. Sea of Red Hrací doba: 58:10 Odkazy: web / facebook / twitter

Už jsou to čtyři roky, co britská heavymetalová legenda Judas Priest vydala album „Redeemer of Souls“. Když se po letech ohlédneme zpět, lze konstatovat, že ačkoliv to nebyl žádný propadák, o kdovíjak povedený materiál se také nejednalo. Po ambiciózním a rozpačitě přijatém „Nostradamovi“ sice šlo o krok k větší jistotě a klasickému zvuku, avšak v mých očích také o sestup z té nejvyšší heavymetalové ligy. Co víc, kapelu opustil zakládající člen, kytarista K. K. Downing, kterého sice nahradil schopný Richie Faulkner, ale na tu změnu po pravici Glenna Tiptona se muselo nějaký čas zvykat. Zkrátka, ze všech těchto důvodů jsem událostem oznamujícím vydání nové desky „Firepower“ nevěnoval příliš pozornosti.

To se ale začalo postupně měnit se zveřejňováním prvních singlů. Nejprve titulka, poté „Lightning Strike“. Už začínalo být jasné, že „Firepower“ bude stát za vyzkoušení a nejspíš bude na hony vzdálené svému předchůdci. Dávku naděje zažehla rovněž skutečnost, že o produkci se stará Andy Sneap a také Tom Allom, tedy producent všech klasických desek Judas Priest z osmdesátých let. Tahle kombinace starého pardála a současné produkční hvězdy zněla velice zajímavě. Angažování Alloma dává tušit, po čem kapela zřejmě prahla, tedy po návratu velkolepého zvuku a někdejší přední metalové pozici.

Dalším zajímavým znakem „Firepower“ je jeho obal a vlastně i název. No schválně, komu se při pohledu na obálku nevybaví jistá spojitost se „Screaming for a Vengeance“ potažmo „Defenders of the Faith“ a „Turbo“? Novinku sice nenamaloval Doug Johnson, ale tvůrce „Firepower“, Claudio Bergamin, se jím evidentně musel nechat hodně inspirovat. Co se názvu týče, připadá mi podobně silný a zapamatovatelný jako například výše zmíněné tituly.

Nejdůležitějším aspektem je ale samozřejmě hudba. Kdož jste ještě desku neslyšeli, asi hádáte správně, že veškerá podobnost a spojitost s osmdesátkovými alby není čistě náhodná. Ano, „Firepower“ skutečně připomíná jakéhosi křížence desek od „Screaming for a Vengeance“ až po „Painkiller“ a nejvíce pak asi právě tyto dvě jmenované. Judas Priest tak dokázali tu neuvěřitelnou věc, že obvyklé tlachy o tom, jak se nějaké kapele podařilo stvořit nahrávku znějící jako – a teď si dosaďte nejlepší album té kapely – nejsou pouhé pohádky, ale skutečně tomu tak ve výsledku je. Možná můžete namítat, že se pouze opakují a nepřicházejí s ničím novým, ale copak tohle někdo po skoro padesát let staré skupině chce?

„Firepower“ je nejlepším albem Judas Priest od dob „Painkiller“. A směle šlape na paty všem klasickým dílům, ať už vezmete „Sad Wings of Destiny“ nebo „British Steel“, záleží, co máte zrovna nejraději. Jak je to možné? Sám pořádně nevím. Za vrchol posledních pětadvaceti let jsem bral návratové „Angel of Retribution“, které je rovněž velice povedené, ale „Firepower“ posouvá laťku ještě výš. Asi se to všechno prostě dobře sešlo – hlavně je tu opět přítomna produkce hodná jména Judas Priest a skvěle napsané skladby nepostrádající hudební kumšt a hitovost zlaté éře heavy metalu vlastní.

Placka je otevřená pěkně zostra, a to tvrdým riffem ústřední skladby. Hnedka úvodní flák dává vzpomenout na útočnost „Painkillera“, zejména v refrénu, kde se salvou kopáků rozhodně nešetří. Zahanbit se nedají ani kytary, zkrátka tady šlape všechno. Stejně tak už trochu klidnější a více hymnická „Lightning Strike“ – není co vytýkat, poctivě provedené řemeslo. Do temnějších vod se dostává „Evil Never Dies“. Rob Halford zde v sobě probouzí toho pravého démona, ale nachází se tu i výborná klidnější pasáž, kde nabídne zase svoji spíše vypravěčskou polohu. Halford na „Firepower“ jednoduše exceluje! Začátek jako víno a ani v příštích minutách se nepolevuje.

Nemohu opomenout hit „Never the Heroes“ opatřený synťáky a vůbec celkově atmosférou osmdesátek. Podobně nostalgicky na mě působí také „No Surrender“, což je asi nejpřímočařejší věc novinky; věřím, že pro někoho možná až moc vlezlá, ale já z ní slyším podobnou radost jako z „You’ve Got Another Thing Comin‘“. Nejlepší refrénem se u mě pyšní „Spectre“, jež zní díky skvěle vybudované struktuře opravdu mohutně. Ryzí hit. Když už tu jmenuji takhle výrazné okamžiky, uvedu také moji nejoblíbenější skladbu „Firepower“ – „Flame Thrower“. Ta se od zbytku liší zejména svoji groovy kytarou a až rock ‘n‘ rollovými slokami. Zajímavá kombinace tvrdosti a lehkosti, kterou podtrhuje nešetřící se Halford.

Asi mohu jednoduše napsat, že zde není žádná skladba, jež by se dala považovat za vyloženou vatu, spíše si prostě nějaké oblíbíte více či naopak méně. Mezi ty u mě patří třeba „Traitors Gate“ nebo „Rising from Ruins“, ale znovu zdůrazňuji, že se stále jedná o povedené písně. Co by za ně jiní dali. Posledně jmenované předchází kratičké pianové a později kytarové intro „Guardians“ a je vlastně takovým předělem a odpočinkem vprostřed desky. O ukončení celého opusu se možná trochu překvapivě stará balada „Sea of Red“ s akustickými kytarami a vším ostatním, co k tomu už patří, a samozřejmě že v provedení Judas Priest to funguje jako tečka výborně.

Důležité je také zmínit, že „Firepower“ je skvěle poskládáno, co se řazení skladeb týče. Je tím tak zamezeno jakémukoliv delšímu slabému místu. Když vás nějaká píseň tolik nebaví, druhá nabídne o něco jinou tvář, jež může být více po chuti. Také jsou dobře rozprostřeny nejlepší kusy, kdy se v každé části desky nějaký nachází, takže i přes poměrně rozmáchlou stopáž je pořád na co se těšit.

Jak shrnout „Firepower“? Je albem, které se zapíše do kapelní historie. Je albem, které vrací Judas Priest do první ligy, a to na ty nejvyšší pozice. „Firepower“ je albem, které platí za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek posledních dvaceti let, tím pádem patří po bok skvostů jako „Blood of the Nations“ nebo „Brave New World“. Co víc, snese porovnávání i s největší klasikou Judas Priest, což je pro mě stále neskutečné. Tohle přijde po 48 letech existence. Bez užití těchto velkých slov mohu také zkráceně napsat, že je to hlavně velká zábava, a to je přeci to hlavní. Nezbývá než smeknout.