Kampfar - Ofidians manifest

Kampfar – Ofidians manifest

Kampfar - Ofidians manifest

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Syndefall
02. Ophidian
03. Dominans
04. Natt
05. Eremitt
06. Skamløs!
07. Det sorte

Hrací doba: 40:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mám dojem, že už asi všechny recenze na Kampfar, které kdy napíšu, budou jen brečení o tom, jak to kdysi bývalo lepší a jak už to dneska není ono. Nemůžu si ale pomoct, jednoduše to tak cítím. Stává se relativně často, že mě od nějaké skupiny nejvíce baví raná tvorba a že pozdější nahrávky už mě tolik neoslovují, ale jen u málokteré z nich mě ten propad mrzí tolik jako u Kampfar.

Kampfar totiž bývaly v devadesátých let magickou kapelou. Jejich debut „Mellom skogkledde aaser“ z roku 1997 patří k vrcholům pohanského black metalu a pro mě osobně se jedná o album, na nějž nedám dopustit. Také následující „Fra underverdenen“ je kult jak noha. Poté se Kampfar na dlouhé roky odmlčeli, aby se „vrátili“ až v roce 2006, od kdy už vydávají nové desky pravidelně. První dvě z téhle „nové“ éry, tedy „Kvass“ a „Heimgang“ jsou pořád skvělé a mám je rád. Pak ale došlo k rozbití dlouholetého tvůrčího jádra DolkThomas, když druhý jmenovaný odešel, a od té doby už to prostě není ono.

Nechápejte mě zle. Kampfar nikdy nevydali vyloženě špatné album. I to nejslabší, za které považuji „Mare“ z roku 2011, není píčovina a vlastně se dá pořád poslouchat bez zásadních problémů. Což bezezbytku platí i o letošní novince „Ofidians manifest“. Ta je vlastně dobrá a svým způsobem mě i relativně baví, najde se na ní i několik velmi dobrých nápadů, ale už je to „jenom“ slušný, lehce nadprůměrný standard a já vím, že až dopíšu tenhle článek, s dost vysokou pravděpodobností již nikdy nebudu mít potřebu se k „Ofidians manifest“ vracet, stejně jako nemám důvod se vracet k „Mare“, „Djevelmakt“ a „Profan“.

Na obou předešlých albech, tedy „Djevelmakt“ a „Profan“, si Kampfar na obálku vypůjčili dílo polského malíře Zdzisława Beksińskiho. I na celkově osmé desce „Ofidians manifest“ si pro artwork sáhli do oblasti umění, ale tentokrát zvolili práci vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense (1577–1640) s názvem „The Head of Medusa“. Obraz mimochodem existuje ve dvou verzích, které jsou vystaveny ve Vídni a v Brně.

Co se však samotné hudby týče, zde Kampfar velké změny neudělali a pokračují ve svém zvuku, který si ve své aktuálně éře pěstují už nějakou chvíli. Jen mi přijde, že tentokrát to zní ještě o kousek stravitelněji a blíže metalovému mainstreamu (nemám nutně na mysli zvuk kapely, spíš přímo zvuk alba), což ale není zas takové překvapení, protože Kampfar ten svůj sound průběžně „čistí“ dlouhodobě. A zrovna tohle mě v jejich případě nijak neuráží, poněvadž té formě black metalu, jakou parta okolo Dolka aktuálně hraje, to zas tak nevadí.

Kampfar

Samotný materiál je takový pohodový poslech, jemuž nelze upírat řemeslné kvality, ale celkově to neurazí, ani nenadchne. Osobně mě zaujal jen sem tam konkrétní motiv, pár detailů, jako třeba jedna vypjatější pasáž v úvodní „Syndefall“, občas Dolk dokáže z hrdla vyloudit intonačně zajímavou linku, ústřední riff „Natt“ je fajn, někoho může potěšit hymničnost „Eremitt“ a asi nejlepší skladbou alba je finální „Det sorte“.

Naopak zklamáním je pro mě třetí „Dominans“, od níž jsem si sliboval víc díky účasti Agnete Kjølsrud. Ta mě ve své domovské formaci Djerv strašně baví, a když hostovala třeba na „Abrahadabra“ od Dimmu Borgir, postarala se prakticky o jediný skutečně dobrý moment na celé nahrávce. V „Dominans“ je to ale takové nemastné, neslané, ostatně jako celkové dojmy z „Ofidians manifest“. Na čemž má určitě lví podíl i skutečnost, že hromada pasáží je dost obyčejná, nezáživná.

Myslím, že kdo byl spokojen s předešlými nahrávkami Kampfar, toho ani „Ofidians manifest“ nejspíš nezklame. A nic proti tomu nemám, protože poslech kapely jako Kampfar není nic nedůstojného, přestože Norové ustoupili ze své dávné slávy (budeme-li brát v potaz čistě kvalitu a působivost muziky… co do ohlasu na tom v devadesátých letech určitě nebyli lépe než nyní). Já osobně to nicméně nepotřebuji poslouchat, a jakkoliv to může znít tvrdohlavě a tmářsky, vždycky radši sáhnu po některé z prvních čtyř řadovek než po některé z druhých čtyř řadovek.


2 komentáře u „Kampfar – Ofidians manifest“

  1. deska je fajn, taková normálka, vypíchnul bych hlavu medúzy (super na obal, vlastně se divim, že ji vidím až teď) ale hlavně “kult jak ona” – to je fakt kult jak ona!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.