Země: Velká Británie Žánr: post-black metal Datum vydání: 10.1.2020 Label: Hypnotic Dirge Records Tracklist: 01. The Boundary 02. The Concrete 03. The Hope 04. The Hopeless 05. The Hollow Hrací doba: 38:43 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Hypnotic Dirge Records

První album britského projektu Kassad mě svého času mile překvapilo. „Faces Turn Away“ sice nelez považovat za nějaké skutečné veledílo, ale určitě to byla dobrá deska. V rámci domácího úkolu před psaním recenze na druhou dlouhohrající desku „London Orbital“ jsem „Faces Turn Away“ opět oprášil a musím uznat, že tenhle dojem stále trvá. Jednalo se o povedený „moderní“ black metal s urbanistickou atmosférou, pár skvělými skladbami („Void“, „Faces Turn Away“) a vyspělým citem pro minimalistické, leč plně funkční skladatelské nápady. Jednoduše přesně ten druh nahrávky, která je sice docela nenápadná, přesto dokáže potěšit a ve správném rozpoložení nabídnout i nějaký zážitek.

Díky pozitivním vzpomínkám jsem se „London Orbital“ nebál. „Faces Turn Away“ se mi líbilo takovým způsobem, že jsem vlastně ani moc nepochyboval o tom, že druhá řadovka bude taky super a bude se mi taky líbit. O to bolestivější je výsledná realita. Kdybych na vsadil svojí výplatu na to, že „London Orbital“ bude dobré album, tak bych sice měl pořád co žrát, protože nejsem lama a mám něco našetřeno, ale byl bych hodně nasranej, protože bych o jednu výplatu přišel. „London Orbital“ mi oproti „Faces Turn Away“ připadá jako obrovský propad.

Změny na „London Orbital“ jsou oproti první desce zásadní. Takzvané zlepšení zvuku se asi dalo očekávat, ale není tím hlavním problémem. Přesto zamrzí a svou roli v konečném zklamání hraje rovněž. Nerozumím tomu, proč drtivou většinu skupin láká postupný příklon ke stravitelnějšímu soundu. Zatímco kytary na „Faces Turn Away“ byly dost syrové, „London Orbital“ zní mnohem přístupněji. Sice bych Kassad křivdil, kdybych tvrdil, že se novinka snaží o plastový metálek jak z portfolia největších vydavatelských hráčů, ale i tak je ten posun evidentní a pro mě osobně jde o posun k horšímu respektive nudnějšímu.

Ještě hůř je na tom ale samotný materiál. Kassad na „London Orbital“ dělá přesně to, co jsem v dobové recenzi na „Faces Turn Away“ chválil, že tehdy nedělal. Asi by bylo trochu pokrytecké peskovat Kassad za post-blackmetalové tendence, protože ty už se daly cítit i na debutu, akorát tehdy byly mnohem vkusnější. Svým způsobem tedy dává smysl, že „London Orbital“ danou složku ještě víc vystavuje na odiv. Mě to ale nebaví. To, co se odehrává hlavně v první „The Boundary“, je pro mě prakticky neposlouchatelné a k smrti mě to nudí. Zvonivá kytara sice otravuje hlavně v první části písně, ale i tak mi to celý následující poslech znechutí takovým způsobem, že se mi nechce pozitivně smýšlet ani o těch rozumnějších momentech alba. Obzvlášť když to není naposledy, kdy mě „London Orbital“ fakt zběsile nudí, viz třeba určité pasáže v „The Hope“ nebo „The Hopeless“. Poslední jmenovaná můj vztah k albu svým názvem docela vystihuje…

Najdou se i povedenější místa. S druhou „The Concrete“ jsem docela v pohodě a nijak zásadně mě neobtěžuje ani finální nemetalová instrumentálka „The Hollow“ (stejný přístup jako u „Pulse“ na minulé desce, ale ta byla lepší), i když zázračná teda není. Ostatní písničky toleruji jen v určitých lokálních momentech. Bohužel si z nich ale ve finále pamatuji spíš to negativní – snad i kvůli prvotnímu zklamání a následně pesimisticky nastavenému mindsetu.

Důvody jsou nicméně nakonec docela irelevantní. Jakkoliv mohou být do určité míry iracionální, ve výsledku to nezmění nic na tom, že „London Orbital“ mě hodně zklamalo. Zatímco debut za občasné připomenutí stojí, druhou řadovou nahrávku Kassad si už nikdy v životě nehodlám pouštět.