Země: Ukrajina Žánr: melancholic black metal Datum vydání: 10.4.2021 Label: Livor Mortis Tracklist: 01. Intro 02. Thorns 03. Night Descends 04. In the Garden 05. Amor 06. Nocturne 07. Amid the Stars 08. Lily 09. Crystal 10. Swordsman Hrací doba: 31:07 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram

Nedávno jsem v recenzi na Mäleficentt vypichoval vytříbený cit pro romantičnost, který je v rámci black metalu ojedinělý. Kapely při snaze o propsání melancholie nebo patosu často snadno přestřelí, a v závěrů znějí směšně. Pracovat s feelingem, který jde přímo proti esenci žánru, holt není prdel. V posledních letech tento střet testují Këkht Aräkh. Ukrajinský jednočlenný projekt má pod taktovkou takzvaný Crying Orc a Këkht Aräkh mu od roku 2018 (po odchodu z post-blackmetalových Cuckoo’s Nest) slouží jako primární příkoří.

Nedlouho po založení nové kapely vydal Crying Orc první demo „Through the Branches to Eternity“, kde dva tracky sporných kvalit nadhodily hudební směrování, jehož se kapela drží dodnes. Këkht Aräkh opřádá fúze black metalu druhé vlny, klávesové mezihry, ambientní pulzy a špetka shoegazu. Zajímavé je přitom samotné dělení materiálu. Desky Këkht Aräkh mají vesměs dvě roviny – jednu s hmatatelným blackmetalovým základem a druhou, která se věnuje ambientnějším polohám. Oba přístupy se přitom občas potkají na skladbách, kde black metal doprovází nenápadné synthy a o něco výraznější piano. Tento přístup šel na lepší skladatelské úrovni poprvé slyšet na desce „Night & Love“ z roku 2019.

„Night & Love“ posbíralo dost pozitivních ohlasů. Deska budovala zejména na templatech Darkthrone a Burzum: blackmetalové skladby vykrádají zejména „A Blaze in The Northern Sky“ a „Panzerfaust“, ambient pak přebírá „ťukavé” aranže od Varga známé z „Filosofem“. Këkht Aräkh sem tam rovnici rozbije akustickou kytarou, která však rovněž nepředstavuje nic nového pod žánrovým sluncem. Hlubší dojmy tak v závěru zanechala jen snaha o specifickou atmosféru s obalem.

„Pale Swordsman“ navazuje ještě hezčím coverem, výrazné zlepšení lze ovšem slyšet i v hudebním obsahu. Deska se už tolik „neinspiruje“, a Këkht Aräkh proto nejdou rozeznat jen díky  přítomnosti podvratného náboje, ale i pro muziku samotnou, což po intru hned prokáže skvělá „Thorns“, kde hypnotické riffy doprovází zastřené piano. Na tracku nejjasněji vyvstává unikátnost projektu – typický blackmetalový ksicht s plačtivou fazónou, která ovšem úrovní ufňukanosti nesere, jako by žánrové kořeny desku držely od přepadu k nesnesitelnosti. Následují dvě ryze, snad trochu tuctové, blackmetalové skladby, které se v rámci podmanivosti s „Thorns“ rovnat nemohou (snad i proto, že si tolik nehrají se zmíněným nábojem), stále však nabízí fajn riffy i jiné památné momenty. Třeba jednoduchá fráze: „Wandering in the night, Pale Swordsman“ ve třetí „Night Descends“ rezonuje moc hezky.

Po třech blackmetalových skladbách následuje ambientnější položení, jež je od minula rovněž vyzrálejší a barvitější. „Amor“ představí pěknou symbiózu basy, syntetických kláves a poryvů elektrických kytar. Stejnou kombinaci využívá i pozdější „Lily“. Oběma se přitom daří udržovat i posilovat melancholické cítění. Podobně účinně nefunguje jen prvoplánově smutná „Nocturne“, která spoléhá pouze na piano.

Před koncem Këkht Aräkh vyseknou ještě jednu skladbu kombinující black metal s klavírem. Fúze opět funguje dobře a autenticky. „Crystal“ je tak druhou nejsilnější věcí z „Pale Swordsman“ a klidně by mohla celou desku uzavřít. Finální „Swordsman“ je totiž svou uchcaností naprosto nesnesitelná. Instrumentální stránka i vokální přednes je tady daleko za hranou ubrečenosti, proto ke zbytku albu hudebně nezapadá. Konečné zakopnutí moc nechápu, protože Këkht Aräkh na zbytku desky dokazuje, že temný romantismus umí poměrně dobře kočírovat.

Všehovšudy tak „Pale Swordsman“ podráží jen dvě skladby, z nichž jde jen v jednom případě o kolosální přestřel. Deska rozhodně nebude pro všechny. Pro hodně lidí bude málo zajímavá nebo prostě moc teplá. Mně se po většinu času do noty trefuje. Rozvíjená atmosféra mě baví, což říkám jako někdo, kdo nesnese třeba rozněžnělý „Sunbather”. „Pale Swordsman“ mě rovněž baví více než podobně laděná deska od Mäleficentt. Nejde o vyloženě revoluční materiál, ani desku roku, ale to je vlastně na „Pale Swordsman“ fajn – jak Këkht Aräkh dokáže představit jiné, celkem neobvyklé odstíny nálad na poměrně striktně vymezeném templatu.