Země: international Žánr: progressive black metal Datum vydání: 17.4.2020 Label: Soulseller Records Tracklist: 01. Aether 02. Noceo 03. l’Annihilateur 04. Harvesting Stars 05. De vetus ad novum 06. Roe Too Noo (Flow of the Mind) 07. Sempiternal 08. Existence 09. The Purge 10. The Occultation of Time 11. Void Hrací doba: 40:28 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Vlastně ani nevím, proč jsem si „Timaeus“ na recenzi bral. Už podle prvních ukázek jsem pochopil, že tohle album nebude nic pro mě a že se mi s největší pravděpodobností líbit nebude. Z nějakého důvodu mi to ale zároveň přišlo zajímavé a říkal jsem si, že by nebylo od věci zde kapelu Khôra představit. Navíc se klidně můžu přiznat, že se mi vcelku líbil i obal, přestože obvykle podobně barevným artworkům zrovna neholduji. Tenhle má ovšem takový hezký sci-fi nádech a docela baví. Na rozdíl od vlastního obsahu „Timaeus“. Jak se totiž záhy ukázalo, první dojmy nijak neklamaly a deska mi i po vícero pokusech přijde strašně slabá. Popravdě řečeno, ta obálka je asi tak to jediné, co tu lze aspoň trochu pochválit.

Khôra je mezinárodní projekt, v němž se potkávají muzikanti z Ukrajiny, Řecka, USA a Norska. Působí zde například dva členové Wilderun, jejichž loňské album „Veil of Imagination“ bylo vcelku chválené, ale osobně jsem jej neposlouchal. Klávesami přispěl Kjetil Ytterhus, jehož můžete znát třeba z Haimad, ale jestli neznáte, o nic nepřicházíte, protože loňské EP „The Return“ mi přišlo fest špatné. Sestavu doplňuje Kranos z Arkhangelsk. Na albu se rovněž podílel L. E. Måløy z Dødheimsgard a INI, ale než jsem se dokopal k vysrání recenze, tak už Khôra stačil opustit.

Hlavní postavou Khôra je každopádně ukrajinský bubeník Oleg, který má za sebou působení ve vícero kapelách. Pokud vezmeme ty nejznámější, tak se mihl u francouzských Autokrator nebo izraelských Dagor Dagorath. Khôra založil jako jednočlenný už před nějakými sedmi, osmi lety a první plody svého osobního projektu pustil do světa v roce 2016 prostřednictvím demosnímku „Málenkij robot“. To jsem neslyšel, jen jsem jeho tři songy narychlo proklikal a neznělo mi to nijak zajímavě. No, evidentně ani přibrání dalších lidí do skupiny laťku nezvedlo.

Instrumentální intro „Aether“ nic zvláštního nepředvede, ale ani neznechutí. Prvnímu regulérnímu songu „Noceo“ se to však povede o to dokonaleji. Jakmile se rozezní kytary, člověka okamžitě praští přes uši naprosto hnusný a plochý sound. Stokrát radši si dám nějaký zvukový chlívek vytažený z prdele bezdomovce, co se valí v tom nejsmrdutějším kanálu, než abych měl musel znova poslouchat tohle vyleštěné nic. Moje první reakce byla taková, že jsem „Timaeus“ musel ihned ztlumit, aby mě to pokud možno sralo jen hodně namísto kurevsky.

Ani hudební aspekt „Timaeus“ mě nedokázal obměkčit. Osobně nepotřebuju, aby muzika byla vždycky „chytrá“, primitivní jebačka má taky svoje kouzlo; dokonce je mi i sympatičtější než přístup Khôra. Nemám totiž v oblibě muziku (a nejen tu, ono to vlastně platí i o filmech), která se tváří strašně inteligentně a progresivně, ale ve skutečnosti se jedná jen o neoriginální vykrádačku jiných kapel, kór když je tato minimálně o úroveň horší než předloha. Z řemeslného hlediska samozřejmě „Timaeus“ nestrádá, pomineme-li již diskutovaný sound, ale co se týče kompoziční stránky, tak na mě album působí neskutečně prázdně.

Z celé desky nechutně smrdí snaha kráčet ve šlépějích norské extrémně metalové progrese. Oleg tyhle skupiny asi poslouchá dost hutně a na „Timaeus“ to jde bohužel slyšet až moc. Na všechna ta známá jména jako Ihsahn, Arcturus, Dødheimsgard, Code (ok, tohle není přímo Norsko, ale personální napojení, víš jak) nebo Ved Buens Ende si někdy během poslechu „Timaeus“ prostě musí vzpomenout snad každý, kdo není úplně hluchý. Khôra navíc onu inspiraci čerpají tak povrchně a neinvenčně, že „Timaeus“ nemůže fungovat a také nefunguje ani jako obyčejná pocta.

No, abych to zkrátil, debut Khôra mi prostě přijde jako regulérní přešlap. Za mě se jedná o naprosto nudnou, neoriginální a vyprázdněnou blbost, která bolí o to víc, že se snaží tvářit jako něco víc. Když ale někdo sprostě zkompiluje nápady svých oblíbených kapel, tak se to za progresi jednoduše považovat nedá. Velký špatný.