Krigsgrav - The Carrion Fields

Krigsgrav – The Carrion Fields

Krigsgrav - The Carrion Fields
Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 30.7.2014
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Akitu
02. Words of Aeolus
03. Spire of the Hunt
04. Ghosts Among the Ashes
05. Cold Wounds of Virtue
06. A Grand Desolation
07. In the Waning Light We Blood

Hodnocení:
H. – 6/10
Zajus – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Víte, jak poznáte, že je nějaká skupina doopravdy dobrá a že na scéně skutečně zanechala nějaký odkaz a měla vliv? Vcelku jednoduše – podle počtu jejích následovníků, kteří se snaží postupy, atmosféru a obecně vše, co k hudbě patří, nějakým způsobem napodobit. V tom lepším případě se k tomu pokusí přidat alespoň trochu své invence, v tom horší jde jen o kopírku, jež bývá zpravidla již z principu něčím horším.

Omezíme-li se čistě na black metalovou scénu, vynecháme klasiky a budeme brát pouze skupiny, jejichž první počiny vycházely někdy na přelomu tisíciletí, asi jen málokterá formace má podle výše vyřčeného klíče takový vliv jako právě Agalloch (fakt, že stoprocentní black metal to není a nikdy nebyl, teď ponechme na chvíli stranou). Opravdu mě takhle z hlavy nenapadá jiná kapela, jež by po sobě zanechala tak obrovský zástup následovníků jako právě Agalloch… možná tak Wolves in the Throne Room, ale boom cascadian black metalu se nemůže rovnat počtu napodobitelů náladotvůrců z Portlandu.

Jak jste již jistě velice správně pochopili, přesně do této sorty patří rovněž Krigsgrav. Podle jména byste je možná tipli na nějakou ostrou a syrovou smečku ze Skandinávie, ve skutečnosti však pocházejí z Texasu a prezentují se melodickým black metalem. Netuším, jak to vypadalo na dvou předchozích velkých nahrávkách “The Leviathan Crown” (2010) a “Lux capta est” (2011), protože je neznám, ale když se budeme bavit čistě o jejich nejnovějším počinu “The Carrion Fields”, jenž vyjde 30. července, tak je ten vliv Agalloch absolutně nepřeslechnutelný.

V letošním roce ovšem nastala doposud nevídaná situace – samotní učitelé Agalloch, jejichž nahrávky byly zatím vždy trefou do černého, tentokrát udělali chybu a jejich nová deska “The Serpent & the Sphere” diplomaticky řečeno zdaleka nedosahuje laťky, jakou skupina sama sobě nastavila svou předcházející tvorbou. A právě v této chvíli přichází čas pro učedníky, kteří tak mají vůbec poprvé možnost, aby se na svůj vzor kvalitativně dotáhli. Rukavice byla hozena a na nás teď je, abychom si řekli, jestli ji dokázali zvednout zrovna Krigsgrav.

Odpověď je trochu nejednoznačná – ano i ne. Budeme-li se bavit v kontextu celé diskografie, tak “The Carrion Fields” nemá šanci, protože Agalloch jsou jinak i přes slabší novinku o několik řádů lepší. Porovnáme-li však “The Carrion Fields” jen s “The Serpent & the Sphere”, pak bych si dovolil tvrdit, že jsou oba počiny na přibližně stejné úrovni. Kdybych měl ovšem volit jen jeden, nakonec bych si asi přece jenom radši pustil desku Krigsgrav – i přes veškeré sympatie, jež k Agalloch rozhodně chovám.

Důvod je poměrně jednoduchý. V některých momentech totiž Krigsgrav citují Agalloch tak šikovným způsobem, až nové album svého vzoru dokážou vlastně i překonat. Abyste neřekli, že jsem svině, rovnou vám řeknu i nějaký konkrétní příklad – třeba pasáž začínající v čase tří minut ve “Spire of the Hunt” nebo momenty v časech okolo páté a sedmé minuty v “Ghosts Among the Ashes”. V obou případech jde o výtečnou kytarovou práci a velice silnou a zapamatovatelnou melodii… což je nejspíš přesně to, co na “The Serpent & the Sphere” trochu chybělo.

Jinak ale Krigsgrav zase nechci moc mazat med kolem huby, jelikož jsou vlastně pořád ti druzí. “The Carrion Fields” je poměrně povedená nahrávka, poslouchá se vážně příjemně, má svoje momenty a ukazuje, že Krigsgrav umí přijít i s kvalitními pasážemi… ale ten Agalloch z toho vážně smrdí až moc a v některých chvílích si říkám, že si John Haughm asi někde zapomněl svůj notýsek s nápady a Krigsgrav jej našli. Atmosféra, práce baskytary, typické kytarové melodie, dokonce i vokál… ta podobnost je na můj vkus přílišná. Ve finále tak úplně není důvod si pouštět jejich (byť ve své podstatě velice solidní) napodobeninu, když existuje mnohonásobně lepší originál, jehož letošní album sice nebylo zrovna majstrštyk, ale předchozí tvorba jej zvládne bohatě zastoupit. Opravdu by se mi líbilo, kdyby Krigsgrav zkusili být víc sví, protože jinak je na “The Carrion Fields” jasně cítit, že žádná dřeva nebo neumětelové to nejsou. Na 6 bodů jim to ale pořád stačí…­


Další názory:

Ačkoli kolegu nade mnou přílišná podobnost mezi Agalloch a Krigsgrav nutila udělit desce jen lehce nadprůměrné skóre, jednu pozitivní stránku bych na ní přeci jen našel. Nebýt této podobnosti, asi by mě Krigsgrav ani nenapadlo poslouchat. Agalloch mám totiž ve velké oblibě a jejich letošní deska mě nikterak zvlášť nepotěšila. Proto jsem si říkal, zda Krigsgrav mé zklamání zahojí, a odpověď zní ano. “The Carrion Fields” je opravdu dobrá deska, která v nejlepších momentech sahá tam, kde se Agalloch pohybovali na starších albech běžně, a v nejhorších tam, kde se Agalloch pohybovali v lepších momentech “The Serpent & the Sphere”. Nejvíce se mi líbí, jak Krigsgrav pracují s akustickými sekcemi, kterých není vyloženě málo. Například krátký akustický přechod po úvodním nářezu v “Spire of the Hunt” je moc povedený, to samé platí podobné momenty v dalších písních. Další dobrou zprávou je, že album sílí ke konci, takže se zdá mnohem kratší, než ve skutečnosti je. Bez protahování tak mohu říci, že si jeho poslech vyloženě užívám, a kdybych nikdy zdroj inspirace Krigsgrav neslyšel, šel bych s hodnocením klidně nad osmičku. Bohužel však mohu jít jen o symbolický půlstupínek nad kolegu.
Zajus

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.