Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 19.5.2020 Label: Hexencave Productions Tracklist: 01. Procházím okolo vašich obydlí a sídel 02. Vstupuji do ovčích ohrad 03. Nehovořím, když mi na mysl… 04. Tak jsem Ji přizval k sobě 05. Neúrodná je v této chvíli řeč Hrací doba: 27:17 Odkazy: –

Kult ofenzivy mám vcelku rád. Určitě se nejedná o nějakou srdcovou záležitost, ale tohle podání black metalu mi sedí. To samé mohu bez obav říct také o spřízněném projektu Triumph, Genus se srovnatelnou atmosférou i lyrickým pojetím.

Právě jazyk a textové zaměření se ve velké míře podílí na auře obou kapel a platí za jeden z primárních důvodů, proč mě Kult ofenzivy i Triumph, Genus oslovují. Texty jsou psané těžkým jazykem s hromadou knižních až archaických výrazů, plus svůj díl práce nepochybně odvádí také vlastní obsah zhruba se zaobírající nietzscheovskou filozofií.

Tahle knižnost a záměrná nesrozumitelnost sdělení dosahuje v případě Jaroslavových textů takové úrovně, až to někomu může připadat spíš směšné. Tomu na jednu stranu rozumím, ale mně osobně to nevadí, naopak mě to spíš oslovuje, a dokonce si myslím, že se jedná o poměrně originální a jasně rozpoznatelnou lyriku. Což není nic, čím by se mohlo na české blackmetalové scéně chlubit mnoho kapel. Nepopírám nicméně, že navzdory evidentnímu jazykovému nadání to občas Kultu ofenzivy ujíždí, viz třeba „ortelovsky“ nesprávné tvary slova „jenž“ ve skladbě „Svědectví“ z debutu „Symfonie oceli“ (2007).

Navzdory tomuhle kladnému vztahu jsem zde však Kult ofenzivy nikdy pořádně nezrecenzoval a psaní o Triumph, Genus jsem flákal stejně tak. No, a protože na kritizování loňské desky „Po vrhu vždy je prázdno kolébek“ od druhé zmiňované formace jsem se opět vykálel, pokusím se situaci alespoň částečně napravit prostřednictvím letošního počinu „Tak jsem Ji přizval k sobě“.

Komplikovanou lyriku v případě Kultu ofenzivy vždy vyvažovala minimalistická hudba, která si vystačí s úspornými vyjadřovacími prostředky. Syrový, chladný, strohý a primitivní black metal v podání Kultu ofenzivy v sobě ale má určitý nádech elitářství a svou atmosférou k nastavené tématice ve skutečnosti ladí. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ v těchto ohledech není výjimkou a dávno nastaveného základního směřování se drží taktéž.

I s takto omezeným konceptem se nicméně Kultu ofenzivy daří vtisknout každé řadovce jedinečný punc v rámci diskografie. Zatímco „Symfonie oceli“ a „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“ jely ortodoxní syrovost s bicí palbou à la Judas Iscariot, „Nauky různic“ pustily do popředí riffy a představily víc zastřený, nikoliv řezavý zvukový háv. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ pokračuje v kurzu nastaveném na „Naukách různic“, ale nebojí se ještě o kousek lepší čitelnosti nástrojů. Tomuto dojmu napomáhá i samotný materiál. Riffy jsou na nové desce dobře zapamatovatelné a skladby jednoduše rozeznatelné, přestože po rytmické stránce se prakticky neliší.

Samozřejmě nesmí chybět ani jedno z hlavních poznávacích znamení Kultu ofenzivy, a sice přísný deklamační vokál prezentující už diskutované krkolomné texty. V případě téhle kapely mi plně vyhovuje, že se tam jenom nevřeští, protože bez srozumitelného přednesu textů by „Tak jsem Ji přizval k sobě“ potažmo celý Kult ofenzivy přišel o velký kus své specifické aury.

Z hlediska diskografie bych „Tak jsem Ji přizval k sobě“ dal pravděpodobně až na poslední příčku s tím, že na prvním místě stále stojí „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“. Neznamená to ovšem, že by novinka byla jakkoliv špatná, protože všechna čtyři alba Kultu ofenzivy mi přijdou poměrně vyrovnaná a všechna mají svoje kouzlo. A to platí i po vydání letošního počinu. Ve finále tedy spokojenost, ale nadšení asi ne.