Země: Finsko Žánr: doom metal Datum vydání: 9.2.2011 Label: Yellow House Tracklist: 01. Гифарус 02. После 03. Аллея Сталина 04. Чужой 05. Фелица 06. Разрыв 07. Бурлаки на Волге 08. Бардак 09. Товарищам 10. Вальс смерти Hodnocení: H. – 9,5/10 Seda – 9/10 Průměrné hodnocení: 9,25/10 Odkazy: web / facebook

Když se před dvěma lety odnikud vynořili finští rusofilové Курск, byla to velká neznámá. Jediným vodítkem byl kytarista Sami S. Loppaka, známý ze Sentenced, a bubeník Kai H.M. Hiilesmaa, známý producent kapel jako HIM, Apocalyptica nebo právě i Sentenced. Zapomeňte však na tato jména, neboť muzika Курск je opravdu o něčem hodně odlišném. Debut “Черно” totiž nabídl ultra těžký valivý doom metal se sovětskou tématikou a naprosto unikátní atmosférou. Ne nadarmo se každý, komu se deska dostala do ruky, doslova rozplýval nadšením, neboť Курск na svém prvním záseku stvořili opravdový doom metalový klenot, který já osobně s odstupem času považuji za jednu z nejlepších (!) nahrávek ve svém žánru. Netřeba dodávat, že do pokračování byly vkládány obrovské naděje, ale zároveň i obavy, zdalipak kapela dokáže na “Черно” důstojně navázat. Dozvědět jsme se to měli už na jaře 2010, avšak díky (pro normálně smýšlejícího člověka naprosto nepochopitelnému) problému s vydavatelskou firmou Century Media přichází druhý opus “Ниже” až o rok později…

Dodnes si pamatuji, že ani před dvěma lety mi “Черно” po prvním poslechu nepřišlo zdaleka tak dobré jako dnes. Upřímně bych se tudíž divil, kdyby “Ниже” vytasilo všechny své trumfy hned na prvním rande. A opravdu tomu tak není. “Ниже” je z té sorty nahrávek, jež prostě potřebují čas, hodně času, aby uzrály a odkryly svá zákoutí. S každým novým poslechem narůstá a je lepší a lepší, to mi věřte. Ale tak to přece máme rádi – vždyť je to nuda, poslouchat alba, která vám vše řeknou na první poslech a při třetím už nudí. Tohle je jiné – hlubší, trvanlivější. Člověk pro docenění musí obětovat svůj čas i svou pozornost a své myšlenky, ale dopad je pak mnohem účinnější. Právě trvanlivost je jedním z největších kladů “Ниже”, stejně jako tomu bylo u “Черно”. Pokud bychom se nepohybovali ve vodkou prolezlé tématice, prohlásil bych, že deska zraje jako to nejlepší víno!

Na “Ниже” se mi obecně převelice líbí jedna věc, a sice že se kapela od svého famózního debutu dokázala odrazit a nenatočila prachsprostou kopírku, která by byla pouhým druhým dílem “Черно”. Na “Ниже” je znatelný vývoj kupředu, progrese a to aniž by Курск ztratili cokoliv ze své typické atmosféry. “Черно” bylo jako tank, plné hutných riffů, neuvěřitelně těžké baskytary (takovou drtivost jen tak neuslyšíte), atmosféra byla hustá jak ten dehet. “Ниже” na to jde trošku jinak. Jako kdyby se dívalo na tu samou věc, ale z jiného úhlu, což jej však činí o mnoho přitažlivější, než kdyby se jednalo o pouhé vykrádání debutu. Není tak zatěžkané, je smutnější, odevzdanější, depresivnější, ne tak vypjaté a gradující (pamatuje ta na závěrečnou “Демон“ – opravdu síla), za to ale plynulejší a plýživější. Hutnější kusy se sice objeví, ale až ke konci, viz “Бурлаки на Волге” nebo “Бардак” (což neznamená, že nemají šnečí tempo – jsme přece v doom metalu), první polovina však patří pravé ruské depce ve skladbách “После”, klidnější “Аллея Сталина” (ta svou náladou a postavením dá vzpomenout na “1917” z první desky), devítiminutové tryzně “Чужой” a “Фелица”.

Kromě “železného” riffování, dalších kytarových “brnkaček” v pozadí (čímž mám na mysli akustické brnkání, vazbení, sóla – například to v “Товарищам” je doslova dech beroucí –, které jen tak mimochodem hudbě Курск dodávají celý další rozměr) a extrémně valivé basy tvoří jedno z poznávacích znamení skupiny bezesporu i excelentní vokál Erkkiho Seppänena, jenž, byť není rodilým Rusem, zpívá, jako kdyby jinak než rusky v životě nemluvil, což dodává hudbě ohromnou autenticitu. Erkki však disponuje taktéž neskutečně podmanivou barvou hlasu, s níž navíc dokáže tvořit vskutku úžasné linky. V tomto ohledu musím opět vypíchnout v tomto odstavci již jednou zmiňovanou “Товарищам”, ale exceluje mimo jiné i třeba v “Аллея Сталина” nebo “Разрыв”.

Těžko se dá říct, jestli je “Ниже” lepší nebo horší než “Черно”, neboť jsou obě nahrávky natolik svojské, že to snad ani nejde určit. Jedna je věc je ale jistá – pokud si někdo myslel, že “Черно” bylo jen chvilkové vzepětí sil, jakási náhoda, Курск s “Ниже” dokázali, že tomu tak není, že jsou doopravdy svébytnou a, nebojím se říci, unikátní skupinou. Pokud mám mluvit sám za sebe, jejich muzika ve mně vyvolává pocity jako žádná jiná a to je něco, co dokážu velice ocenit. Obě dvě jejich desky, ta první i ta nová, mají vše, co se v dnešní době konzumní hudby opravdu cení – originalitu, trvanlivost a opravdovou hloubku. Samotné “Ниже” roste s každým novým poslechem, díky čemuž já osobně rozhodně nemám pocit, že by mě někdy v blízké době mělo přestat bavit, ba právě naopak – tuším, že po nějakých těch dvou týdnech intenzivního vstřebávání jsem stále ještě na začátku. Neskutečně návyková záležitost po všech směrech. A to mi věřte, že já jsem sakra náročnej parchant!

Další názory:

Konečně! Pro mě snad nejočekávanější deska od loňských prázdnin. A čekání se vyplatilo. “Ниже” je sice o trošku jiné nežli debut, změna je to ale kvalitní. Курск nehrají to stejné, trošku se pozměnili, stále je to ale ta hudba, díky které tu kapelu miluji. První klip k “Аллея Сталина” je také velice povedený. Na desítku to jako “Черно“ zatím, opakuju zatím, není, k “Черно“ jsem se ale také dostával déle. Uvidíme za pár měsíců.
Seda