Země: Finsko Žánr: doom metal Datum vydání: 16.9.2016 Label: Ranka Kustannus Tracklist: 01. Я свободен 02. 2017 03. Мне отмщение 04. Прогулка по Неве 05. На небе вижу я лицо 06. Моя жизнь 07. Последний тур 08. Русофоб 09. Байкал 10. Белая смерть Hrací doba: 60:55 Odkazy: web / facebook

První pohled (H.):

Před lety působili Курск jako něco bizarního. Najednou se ve Finsku objevila kapela, která zpívala rusky a o Rusku, v shopu nabízela plynovou masku, všude lítaly rudé hvězdy, a aby toho nebylo málo, tak tam borec hrál na kytaru ve tvaru AK-47 (navíc vyrobenou ze součástek skutečné zbraně) a druhý zas drtil baskytaru o jedné struně. Finskem také křižuje zelená lada s rudou hvězdou a logem Курск, webová stránka je plná galerií z výletů do Ruska a na Ukrajinu nebo sovětských plakátů. Vzpomínám si, že tenkrát poprvé jsem na to čuměl jak péro z gauče. Nicméně hlavní slovo má muzika a v té Курск excelovali – monumentální doomový monolit „Черно“ miluju dodneška a nedám na něj dopustit. A právě díky němu se kapela zařadila mezi mé oblíbence.

Dnes už jsou Курск vcelku zaběhnutou součástí metalového koloritu. Kytaru z AK-47 i jednostrunnou baskytaru již všichni viděli a málokoho to dnes vzrušuje. Nicméně Finové se i roky poté stále snaží dokazovat, že nebyli jen sezónním hitem (byť by to tak nezasvěcenému mohlo připadat, protože se svého času dostali k Century Media, odkud je vcelku záhy vypoklonkovali, takže nyní už nejsou tak na očích… ale to nevadí, věrní zůstanou a mrdky, jimž musejí velké labely všechno strčit pod rypák, si to stejně nezaslouží!). A dle mého se jim to daří úspěšně. Letos Курск servírují již čtvrté album „Зеро“, s nímž stále drží svou vysokou laťku a rozpoznatelnou fazónu.

Nebudeme si nic nalhávat. „Черно“ byla životní deska – taková se natáčí jen jednou za kariéru. Možná je pro Курск svým způsobem trochu škoda, že ji stvořili hned na počátku své cesty, díky čemuž budou všechny další počiny stát v jejím stínu. Ale to neznamená, že by snad tyto další počiny byly špatné. Ani „Зеро“ vrcholné dílo ruského doom metalu z Finska nepřekonává, nicméně je důstojným následovníkem. Snad jedině „Ниже“ bylo o něco slabší, byť i zde bylo několik výtečných kusů (sranda stranou, vážení, „Товарищам“ je jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Курск napsali!); na následujícím „Имена на стене“ Finové vsadili spíše na vyrovnanost materiálu, což se ukázalo být dobrou cestou, tudíž nepřekvapí, že ve stejném duchu pokračuje i „Зеро“. Víceméně.

Novinka opět budí dojem kompaktního díla, které zdobí dobře složený materiál, jenž si po celou dobu udržuje vysoký standard. Nepopírám, že několik písní jsem si oblíbil o něco víc, ale obecně vzato mě „Зеро“ baví jako celek a poslouchám jej celé. Nicméně bych rád vyzdvihnul hned úvodní „Я свободен“ s kvalitní atmosférou, již dokresluje i docela povedený videoklip – některé kamerové nájezdy na zamrzlé ponorky jsou fantastické; až mi přijde škoda, že velkou část hrací doby se videoklip schovává ve sklepě a zabírá spoutaného Erkkiho Seppänena, byť vzhledem k textu chápu, co tím chtěl básník říct.

To jsem ale trochu odbočil, tak zpátky ke konkrétním skladbám. Hodně mě bere ještě „Мне отмщение“ s parádní kytarovou stránkou, „Моя жизнь“ má taktéž několik velmi povedených motivů a „Русофоб“ je zase největší hymna nahrávky. Zajímavá je i „Байкал“ pojmenovaná dle nejhlubšího jezera na světě – snad proto je její nálada krásně tíživá, což stylu, jaký Курск hrají, samozřejmě sedí. Obecně by pak šlo chválit vesměs to samé, čeho jsem si na téhle kapele cenil vždy – riffy Курск mají nádherně těžký nádech, jednostrunná baskytara Ylä-Rautia jako vždy mocně drtí a samozřejmě nelze vynechat ani Erkkiho Seppänena. Ten možná nevládne velkým rozsahem, ale přednosti jeho vokálu tkví jinde – Erkki má prostě charisma a je mistr v předávání emocí pomocí intonace.

Nicméně úplně vše na „Зеро“ dokonalé není. Především jsem asi čekal o něco víc od jedenáctiminutové „На небе вижу я лицо“. Některé její momenty jsou sice velmi dobré, ale jiné jsou na můj vkus zbytečně melancholické a navíc mi úplně nesedlo ani použití hostujícího ženského vokálu, o nějž se postarala Anna Jousne. Což o to, v tomhle vidím cestu a myslím, že v muzice Курск může dáma s mikrofonem fungovat skvěle, ale pokud ji nechají zpívat v duetu v nejubrečenější pasáži, tak mi to přijde jako promrhaný potenciál. Курск jsou přece mistři těžkých sovětských riffů, nikoliv severské plačtivosti!

I přes právě řečené si však myslím, že si neprotiřečím s výše zmiňovanou vyrovnaností „Зеро“. Ty kvalitativní výkyvy totiž nejsou nijak zásadní a vlastně i v těch nejméně poutavých momentech si Курск udržují svůj ksicht i nemalou úroveň. Když bych to tedy měl shrnout, nenapadá mi nic lepšího, než že mě tato kapela baví i v roce 2016, a přestože se nejedná o její nejlepší počin, cítím se být uspokojen. A to mi ke štěstí stačí.

---

Druhý pohled (Kaša):

Od momentu, kdy jsem se poprvé setkal s finskými Курск, uběhly zhruba dva roky a od té doby, tedy od vydání „Имена на стене“, se postupně vypracovali mezi doommetalovou smetánku, k jejímž albům se vracím pravidelně, a právě proto jsem k vydání novinky „Зеро“ přistupoval s nemalými očekáváními. Dosavadní trojice alb, které od party kolem kytaristy Samiho S. Loppaky vzešly, jsou unikátní nejen svojí atmosférou, ale taky samotnou hudbou. Ta sice vzešla ze standardů doomových klasik, s dotekem severské melodičnosti si ovšem Курск okamžitě vytvořili vlastní ksicht.

A ten nijak neopouštějí ani na „Зеро“. To se ale dalo čekat, stejně jako fakt, že novinka směle zapadá mezi své předchůdce. A to jak dusivou atmosférou, již občas rozčísne líbivá melodie, tak co do kvalit jednotlivých skladeb. Utahané věci jako „Белая смерть“, „Моя жизнь“ či „Русофоб“ jsou uhrančivé doomové tryzny, při jejichž poslechu mi naskakuje husí kůže. Jako takový protipól jim pak stojí přívětivější kompozice typu „Я свободен“ a „Мне отмщение“ se silným melodickým základem. I ony si ponechávají hodně z rusky těžké atmosféry Курск, nicméně svižnější tempo a melodie z hrdla Erkkiho Seppänena je staví do trochu jiného světla.

Jako snad každý jsem i já byl před prvním poslechem zvědavý na rozmáchlou „На небе вижу я лицо“, jež se natáhla až na celých 11 minut hrací doby. Výsledek veskrze naplnil má očekávání a z „На небе вижу я лицо“ se stal jakýsi středobod alba, kolem nějž se ta hutná atmosféra nabaluje dál a dál. Líbí se mi její struktura, jíž by slušelo trošku lepší gradace v závěru, ale jinak jí lze jen těžko něco vytýkat. Hlavní je skutečnost, že „Зеро“ hraje kompaktně jako celek a baví.

Zcela určitě to není nejlepší album v kariéře Курск, protože tento titul bude už asi navždy patřit famóznímu debutu „Черно“, nicméně ty rozdíly mezi dalšími třemi zářezy na pažbě jsou natolik minimální, že můžeme být vlastně rádi z toho, že Курск nijak nenarušili svůj standard a nadále servírují takto kvalitní nahrávky.

---