Země: Norsko Žánr: hardcore / metal / punk / hard rock Datum vydání: 16.3.2015 Label: Roadrunner Records / Sony Music Scandinavia / Indie Recordings Tracklist: 01. Åpenbaring 02. Spring fra livet 03. Trepan 04. Bruane brenn 05. Evig vandrar 06. Snilepisk 07. Månelyst 08. Nekrokosmos 09. Undertro 10. Tordenbrak 11. Kvelertak Hodnocení: Kaša – 8,5/10 H. – 7/10 Stick – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.

“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt Ballou z Converge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.

Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.

Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.

Další názory:

Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný.
H.

Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl.
Stick