Kvelertak - Splid

Kvelertak – Splid

Kvelertak - Splid

Země: Norsko
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Rise Records

Tracklist:
01. Rogaland
02. Crack of Doom
03. Necrosoft
04. Discord
05. Bråtebrann
06. Uglas hegemoni
07. Fanden ta dette hull!
08. Tevling
09. Stevnemøte med Satan
10. Delirium tremens
11. Ved bredden av nihil

Hrací doba: 58:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Prvotinu norských Kvelertak vnímám jako jeden z nejvýraznějších debutů uplynulého desetiletí. Moc dobře si vzpomínám, když jsem je slyšel prvně prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Mjød“. Do hardcoru jsem se teprve dostával a právě deska „Kvelertak“ mi tento žánr dost přiblížila. Dodnes ze svého kouzla nic neztratila. Všechny ty energií nabité hymnusy, kterým nechybí nakažlivé melodie ani typická punková agrese stále dokáží rozvířit pořádnou párty v hlavě. A nejenom v hlavě, jak jsem se dokázal přesvědčit před lety na koncertu v Lucerně. To už za sebou Kvelertak měli tři alba a právě křižovali Evropou na podporu toho posledního, „Nattesferd“. Jak se říká, třetí album ukáže, jak to s kapelou bude do budoucna. V případě Kvelertak to nebyly zrovna příznivé výhledy.

„Nattesferd“ bylo jednoznačně zklamáním. Už singlovka „1985“ zněla jako krok špatným směrem. Paradoxně právě na tomto albu se nachází snad můj nejoblíbenější flák této kapely, titulní „Nattesferd“, ale krom toho nemá tahle placka moc co nabídnut. I druhá deska „Meir“ trochu ztrácela, ale stále se jednalo o povedenou záležitost, jež neznamenala žádný výrazný propad, ani nudu, což je snad to nejhorší, co by mohlo skupinu jako Kvelertak potkat. Na rozdíl od „Nattesferd“. První nahrávka „Kvelertak“ jednoduše nastavila laťku sakra vysoko, takhle zásadních opusů moc nevzniká. Důrazně si řekli o pozornost a dali tím pevné základy svému neotřelému stylu, který se stále snaží napodobovat další a další, avšak neúspěšně.

Třetí řadovka se tedy nepovedla, tím však výčet špatných zpráv z tábora Kvelertak nekončil. Jejich řady postupně opustili jak zpěvák Erlend Hjelvik, tak bubeník Kjetil Gjermundrød. Zásadním se zdál zejména odchod Hjelvika, jelikož ten už byl něco jako maskot kapely. Na koncertech si pravidelně narážel na palici sovu jako Mr. Bean krocana a svým vzezřením divocha z jeskyně a neurvalým pódiovým projevem k celkové prezentaci Kvelertak neodmyslitelně patřil. To, co se zdálo být posledním hřebíčkem do rakve, se však proměnilo v pravý opak.

Novým bubeníkem se stal Håvard Takle Ohr a za mikrofon přišel Ivar Nikolaisen. A co se nestalo, Kvelertak ožili. Nevím, jak velký vliv na to měly právě prodělané personálie, každopádně „Splid“ je nečekaně povedenou plackou. Rozdíl na postu bubeníka není vlastně vůbec znát, to samé by se dalo říci o zpěvu, jelikož Nikolaisen má tu převažující řvavou polohu dost podobnou jako Hjelvik. Změna je však znát na celkovém vyznění kapely, kdy šly metalové vlivy do ústraní, čímž je „Splid“ takřka přímou hardcorovou nahrávkou. Tím však Kvelertak neztrácejí kýženou chuť svého tak typického zvuku. Stále jsou na hony daleko poznat víc než bezpečně.

V souvislosti s Kvelertak se rádo mluví o žánru black ‘n’ roll, což dává celkem smysl. Onoho black metalu je zde však jen minimum. Výrazněji je slyšet pouze ke konci desky, v progresivněji rozmáchlejších skladbách „Delirium tremens“ a „Ved bredden av nihil“. Možná na úkor toho dostávají ještě více prostoru melodické hardrockové riffy a klasičtější punková tempa. Nápadů, jak tohle všechno poskládat dohromady, má „Splid“ každopádně dost. Úvodní „Rogaland“ a „Crack of Doom“ (kde vypomáhá Troy SandersMastodon) se nesou přesně v onom hardrockovém/hardcorovém tempu, jemuž nechybí spousta kytar, změny temp ani chytlavé refrény. Trochu méně vynalézavě působí následující „Necrosoft“, ale „Discord“ už zase předvádí kulervoucí rock ‘n’ roll, který zde Kvelertak tak moc sedí.

Překvapí také používání angličtiny, ať už právě v „Discord“ nebo „Crack of Doom“. Na poslechu to upřímně nic moc nemění, ale člověk prostě zpozorní, že tu a tam i něco rozumí. Rozvleklá „Bråtebrann“ mě podobně jako „Necrosoft“ neoslovila, asi hlavně pro svoje neustálé zabržďování a ne zrovna zdařilý refrén. Nutno ale zmínit, že její rozjetá pasáž v druhé půlce až po sólo uvedené zvoláním „Elgitar, kom’an!“ je kurva našlapaná.

Nejzajímavější část „Splid“ se nachází za jeho polovinou. Výborná stopa „Uglas hegemoni“ zní na Kvelertak vlastně docela netradičně. Bere si sousto z kalifornského skate punku, hudebně i svoji uvolněnou atmosférou. K tomu má spratkovský výraz, kdy fluše do tváře všem čumilům a ještě se u toho poťouchle směje. Ostatně jako celé „Splid“ a jako Kvelertak po příchodu Nikolaisena. Něco ze středního tempa nabídne zase další skvělá skladba „Fanden ta dette hull!“. Po celou dobu to však nevydrží, jelikož se zvrtne do thrashe a metalického sólování. Mimo svůj rajón se Kvelertak znovu dostanou s „Tevling“, kde slyším německé Die toten Hosen zhruba v druhé polovině devadesátých let. A jako oddechovka to funguje parádně.

Kvelertak

Bez devítky „Stevnemøte med Satan“ bych se asi dokázal obejít, ale i ta je fajn. Přesto, přistřihnout trochu stopáž a zkrátit to na tři čtvrtě hodiny mohl být účinek „Splid“ ještě vyšponovanější a přiblížení se „Kvelertak“ už by mohlo být na dosah. S hodinovou délkou je „Splid“ jednoznačně nejdelší nahrávkou Kvelertak.

Závěr desky jsem již nakousl výše. „Delirium tremens“ začne poklidně a s rozvahou a skrze spletité melodie a houstnoucí rytmiku skončí tak nějak podle očekávání v blackmetalové vřavě. Svých osm minut si uhájí a přesně něco takového „Splid“ na konec potřebovalo. Obdobně tvrdší je i „Ved bredden av nihil“, která už ale hraje vyloženě na finální notu, což dávají jasně tušit kvílivé kytary a gradující postupy. Předchozí „Delirium tremens“ je zajímavější, ale i tak je ukončení „Splid“ zdařilé.

„Splid“ možná nesedne úplně každému, hlavně tedy těm, kteří u Kvelertak lpějí na metalovou stránku. Kvelertak stočili kormidlo směrem k punku. Jak ukazuje jejich novinka, bylo to správné rozhodnutí. „Splid“ je prostě zábava. Šleha rock’n’rollového adrenalinu přímo do žil. Kdo má rád i pozitivně znějící hudbu, toho by mělo „Splid“ nakopnout stejně jako mě. Takhle dobře Kvelertak nezněli od dob své deset let staré prvotiny. Skvělá záležitost a velice příjemné překvapení.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.