Země: USA Žánr: sludge metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Exhale 02. Unspoken 03. Grounded 04. We’re Taking This 05. Long Gone 06. What Does It Take 07. Steady Breakdown 08. Low Tide 09. Vulture’s Landing 10. Quicksand 11. Drifting Hodnocení: H. – 6/10 Atreides – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi se se mnou nebude nikdo moc přít, když prohlásím, že Američané Kylesa patří k nejvýraznějším představitelům alternativních metalových žánrů. Jejich sice stále zemitý, přesto lehce progresivní sludge/metal s matným psychedelickým odérem jednoduše vždy vykazoval tu nejvyšší kvalitu. Jenže… může forma trvat navždy?

Kapel, o nichž by se dalo prohlásit, že za dobu svého působení nevydaly žádnou vyloženě špatnou nebo i průměrnou nahrávku, je vlastně relativně dost, když se tak nad tím člověk zamyslí. Kylesa bezesporu patří mezi takové, na tom zhola nic nemění ani “Ultraviolet”, což mohu s klidným srdcem prozradit hned. Ovšem kapel, o nichž bych mohl říct, že za celou svou kariéru udržovaly nejvyšší možnou laťku a že každá jejich deska je úžasná, už je zatraceně málo a je škoda, že postupem času, jak vycházejí nová alba, se jejich počet pomalu ještě snižuje. A to už “Ultraviolet” v případě Kylesy bohužel definitivě mění­…

Kylesa dle mého skromného názoru vystoupala na svůj vrchol v roce 2009 se svou deskou “Static Tensions”, což rozhodně není směrodatný názor a hodně bych se divil, kdyby se nenašel někdo, kdo by to viděl jinak. Nicméně po “Static Tensions” šla dle mého tvorba Kylesy o stupínek dolů. Ne nijak zvlášť strmě, rozhodně se nejednalo o nějaký sešup, jakého můžeme být svědky v mnoha jiných případech, přesto tam v té kvalitě ten krok o schod dolů cítit je. Rozhodně tím nehodlám tvrdit, že by “Spiral Shadow” a aktuální “Ultaviolet” byla špatná alba, což nejsou ani náhodou, protože americká pětice okolo vokalistky a kytaristky Laury Pleasants si neustále udržuje svou jasnou tvář a úroveň, jen říkám, že už má Kylesa na kontě i lepší desky, což je asi tak největší problém obou dlouhohrajících počinů po “Static Tensions”, toho aktuální obzvlášť. Například “Spiral Shadow” mě v době svého vydání před třemi lety poměrně bavilo, ale postupem času jsem zjistil, že jaksi vůbec nemám potřebu se k té desce vracet, a když už mám náladu si Kylesu pustit, raději sáhnu po starších počinech, které jsem možná sice slyšel víckrát, ale i tak mě to k nim táhne víc. A zatímco u “Spiral Shadow” jsem si to v době jeho vydání ještě příliš neuvědomoval, v případě “Ultraviolet” jaksi cítím již od začátku, že to dopadne úplně stejně…

Přesto si stále stojím za tvrzením, že se o špatnou práci nejedná. “Ultraviolet” se poslouchá naprosto v pohodě, a když už deska v přehrávači skončí, člověk si nejenže rozhodně nemusí rvát vlasy, že ji tam pustil, ale navíc ani nemá problém ji doposlouchat do konce. Zpočátku mě více bavily ty rychlejší, popř. tvrdší songy, jako jsou třeba “Exhale” nebo nezvykle “skotačivá” “Grounded”, ale postupem času se malinko oposlouchaly a na albu zbylo až nepříjemně málo kusů, které člověka baví i po větším množství poslechů. Mezi takové patři určitě “Unspoken” s naprosto skvělým intrem, ale naštěstí i zbytek písně je velmi dobrý a ne nadarmo tak byla skladba vybrána videoklip. Hodně se mi líbí taktéž “Long Gone”, což je asi nejvíce psychedelický zářez “Ultraviolet”, a to se mi líbí. Ostatně onen střed nahrávky, kde se nachází právě i “Long Gone”, je asi tou nejzábavnější částí alba, protože i “We’re Taking This”, “What Does It Take” a klidnější “Steady Breakdown” jsou dobré. Co mi naopak přijde hodně hluché, to je závěr “Ultraviolet”, jelikož od trochu nic moc “Low Tide”, která mi prostě neleze do uší, to jde docela dolů. Žádný ze závěrečných čtyř songů mě prostě nezaujal, jsou to takové o ničem kusy, skoro spíš na doplnění stopáže, což je dost špatné tohle říkat o skupině jako Kylesa. Snad jen v úplně poslední “Drifting” se několik málo slibných záblesků najde, ale předchozí tři písničky jsou natolik nevýrazné, že už člověk ten závěr doklepe bez větší pozornosti jedním uchem tam, druhým ven. Není to vyloženě zlé, ale prostě jaksi nemám potřebu to nějak vnímat.

6/10 se na první pohled může zdát jako trochu nespravedlivá známka, protože “Ultraviolet” je pořád album, na jehož kvality nemálo kapel nikdy nedosáhne, jenže Kylesa je záležitost, na níž už má člověk trochu vyšší nároky, než jen dostat album, které se v pohodě poslouchá a až na pár střípků v “Unspoken” a “Long Gone” nepřináší nic, co by si posluchač mohl opravdu odnést. Na první poslechy jsem “Ultraviolet” vnímal o poznání pozitivněji, ale se zvyšujícím se počtem otočení mě deska začínala bavit čím dál tím méně… za mírné zklamání a také za fakt (ne dojem, opravdu fakt), že Kylesa má prostě na mnohem víc, tedy výš jít nemohu. Nechci říkat, že je to nejhorší album skupiny, protože vyloženě špatné “Ultraviolet” rozhodně není, ale nejméně dobré album Kylesy to asi opravdu je…

Druhý pohled (Atreides):

Když projedu diskografii Kylesy, do současné chvíle jsem se setkal především s albem “Static Tensions“, což v překladu znamená, že mi většina tvorby téhle americké sludge-stonerové prasečiny zůstává neomluvitelně skryta. Kromě jiného to nabízí poměrně úzké možnosti pro srovnávání, ostatně srovnávat současnou desku s jedinou další je vážně trochu málo vzhledem k tomu, že “Ultraviolet” je, pokud dobře počítám, již šestou řadovkou. Tak nebo tak, chtíc napravit svou neznalost jsem se rozhodl začít tvorbu Kylesy pomalu naposlouchávat a “Ultraviolet” se k tomu zdála býti dobrým odrazovým můstkem. Po poslechu “Static Tensions” jsem očekával podobný námrd a výplach mozku, toho se mi ovšem nedostalo v takové míře, jaké jsem čekal.

Většina alba se nese v poněkud jiném duchu, obzvláště pak jeho druhá polovina. Hudebně se Kylesa dostala o něco blíž k rocku, docela slušně ubrala na plynu a naopak dala dosti velký prostor čistým vokálů v podání Laury Pleasants, čímž se místy dostala až k vyloženě zasněným momentům. Nutno poznamenat, že ta holka má zlato v hrdle, barva jejího hlasu padne do hudby Kylesy jako prdel na hrnec a neskutečně mi imponuje. To je nejspíš důvod, proč mě narozdíl od H. album baví o bod a půl víc a nejspíš jen tak bavit nepřestane, přinejmenším v porovnání se “Static Tensions”. Ve srovnání s ním je “Ultraviolet” odlišné, nabízí i něco jiného než jen bezhlavou jízdu, což nemusí (a velmi pravděpodobně nebude) vyhovovat všem fanouškům, ale koneckonců, proč ne. Já tohle můžu, a to mi bohatě stačí. Nevím, jestli bych našel nějaké slabé místo, album táhne na branku od začátku do konce, jen prostě trochu jinak. V závěru bych vypíchnul především songy “Unspoken”, “Low Tide” a “Vulture’s Landing“, které jsem točil asi nejvíc a které stojí za hřích.