L'acéphale - L'acéphale

L’acéphale – L’acéphale

L'acephale - L'acephale

Země: USA
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 19.4.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Sovereignty: (Dieu – Die Sonne stirbt – Sovereignty)
02. Gloria in excelsis mihi
03. Runenberg
04. Hark! The Battle – Cry is Ringing!
05. Last Will
06. Sleep
07. Winternacht

Hrací doba: 73:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Zámořské formace s francouzským jménem L’acéphale jsem si všimnul už před nějakou řádkou let a zapsal jsem si ji do svého pekelného seznamu kapel, na jejichž tvorbu bych si chtěl někdy podívat. Reálně ale tenhle seznam nemá žádnou váhu, protože jsem si z něj k poslechu nic nevybíral už mnoho let. Jednoduše mám co pořád poslouchat a nová zajímavá muzika ke mně chodí prakticky sama, tudíž nemám potřebu používat tenhle tahák. Což je asi škoda, protože vím, že jsou tam i zajímavá jména, která by se mi líbila.

Nicméně zpátky k L’acéphale. I oni tam skončili a potom jsem na ně tak trochu zapomněl, protože co do dlouhohrajících alb, která mě stále zajímají ze všeho nejvíce, se poslední dekádu moc nesnažili. Jejich minulá řadovka „Stahlhartes Gehäuse“ skutečně vyšla před rovnými deseti lety. Což už je dost dlouhá doba, takže letošní „návrat“ prostřednictvím eponymní desky asi spoustě lidem udělal radost. Mně osobně pak posloužil zejména pro to, abych si L’acéphale konečně poslechnul. Ne snad, že by si skupina celých těch deset ani neprdla, ale neřadovkám a krátkým nahrávkám většinou věnuji pozornost jen u osvědčených a oblíbených jmen anebo v případě začínajících kapel.

Musím se hned na začátek přiznat, že „L’acéphale“ mi dalo dost zabrat, mnohem víc než jsem předpokládal. Tuhle desku jsem potřeboval poslouchat hodně dlouho, než jsem si troufnul na recenzi, protože se snažím dodržovat zásadu nepsaní recenze, dokud nemám pocit, že danému albu rozumím, anebo alespoň pocit, že už nemá smysl se pokoušet danému albu porozumět. „L’acéphale“ patří k těm případům, kdy jsem se s tím musel hodně prát, ale pořád se mi zdálo, že jsem tomu ještě neporozuměl dostatečně anebo přinejmenším nejsem znechucen dostatečně.

Docela jistě to bude znít jako klišé, ale snaha se nakonec vyplatila. Jistě znáte takové ty pindy, že si občas muzika musí sednout, že potřebuje čas, aby uzrála a aby ji člověk mohl pořádně docenit. Já vím, že to zní dost trapně, ale kurva, ona je to fakt pravda. A už dlouho jsem neměl v přehrávači desku, o níž by tohle platilo s takovou mírou jako právě o „L’acéphale“.

To máte tak… zpočátku se mi ta nahrávka příliš (vůbec?) nelíbila. Viděl jsem na ní několik povedených pasáží, mezi nimiž čněla zejména druhá skladba „Gloria in excelsis mihi“, ale celkově mi tak trochu přišlo, jako kdyby na tom albu nehrála jedna kapela, nýbrž několik různých skupin, což mě dost prudilo. V momentě, kdy jsem se naladil na black metal – a že se tu nechají nalézt i překvapivě nasypané momenty jako třeba v „Last Will“ nebo „Sleep“L’acéphale přepnuli na atmosféru, a když jsem se přeladil a nechal se trochu unést, píseň skončila a opět se šlo na blekmetaly. Až po čase jsem si na tuhle náladovou rozmanitost zvykl a střípky mozaiky konečně zapadly na své místo. Teď už mi ani nepřijde, že by se tam mezi sebou něco bilo, jak se mi zprvu zdálo.

L'acephale

Dramaturgie „L’acéphale“ je svým způsobem docela jasná. Liché skladby se nesou ve znamení rozmáchlého progresivního black metalu, kdežto ty sudé za základní formule vybočují a stojí především na atmosféře. Šestá „Sleep“ sice tuto tezi lehce sabotuje, a to nejen díky už zmiňované rychlé pasáži, ale v základě bychom s tímhle rozdělením asi mohli žít. „Gloria in excelsis mihi“ je hypnotická a monotónní, ale půl jejího kouzla dělá zpěv hostující Geneviève BeaulieuMenace Ruine (kromě vokálu do kompozice přispěla i kytarou a klávesami). „Hark! The Battle – Cry Is Ringing“ je zádumčivý osudový epos s výrazným pagan feelingem, který vyvrcholí v druhé půli, kdy se přidá kytara jak z raw black metalu.

Co se lichých songů týká, ani tady se nejedná o nudný výplach a i tady se najde kus, jenž základní rozčlenění do dvou skupin mírně nabourává, a sice „Last Will“. Její první třetina je asi nejzběsilejší na celé desce, ale zbytek je hodně minimalistický. Paradoxně se ale jedná asi o nejslabší článek z celého alba. „Sovereignty: (Dieu – Die Sonne stirbt – Sovereignty)“, „Runenberg“„Winternacht“ nechávají „Last Will“ hravě a daleko za sebou, protože v těchto případech už se bavíme o vymazlených skladbách, v nichž se najde dostatek excelentních momentů, aby to dávalo smysl i třeba na ploše devatenácti minut „Winternacht“. Ty nejsugestivnější chvíle nezůstávají nic dlužny ani atmo-dvojici „Gloria in excelsis mihi“ a „Hark! The Battle – Cry Is Ringing“, takže je asi jasné, že bude co poslouchat.

Přes počáteční nechuť a pachuť se nakonec „L’acéphale“ vyšplhalo skoro až k nadšení. O co víc mě ta nahrávka ze začátku nebavila, o to víc jsem si ji začal užívat později. Za mě tedy nakonec skvělá progresivněji laděná záležitost, kterou mohu doporučit. A pokud vám to na první poslech nesedne, nebojte se tomu nějaký čas nechat i tak. Mně se to dost vyplatilo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.