Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 24.7.2015 Label: Nuclear Blast Records / Epic Records Tracklist: 01. Still Echoes 02. Erase This 03. 512 04. Embers 05. Footprints 06. Overlord 07. Anthropoid 08. Engage The Fear Machine 09. Delusion Pandemic 10. Torches 11. Wine & Piss [bonus] 12. Nightmare Seeker (The Little Red House) [bonus] Odkazy: web / facebook / twitter

V životě každého člověka může nastat událost, která jej změní. Událost, po níž už ledacos nebude takové, jako tomu bývalo dřív, a život se tak dá pomyslně rozdělit na období před onou událostí a období, které na ni navazuje. Pokud se divíte, proč jsem začal takto zeširoka, tak vězte, že to má svůj důvod. Zvláště je-li člověk součástí tak pevné a lidsky semknuté sociální skupiny, mezi něž hudební kapely bezesporu patří, protože pak se činy a události ovlivňující jednotlivce promítnou do života celé této skupiny. A jistě víte, kam tím mířím, protože Lamb of God si prošli přesně takovouhle situací, takže v návaznosti na úvod tohoto odstavce bude osmá studiová placka už navždy prvním studiovým albem Lamb of God po soudních tahanicích, jimiž si zpěvák Randy Blythe v 2013 prošel.

Víte, původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout úplně, protože si myslím, že na téma obvinění Randyho Blythea ze zabití fanouška v pražském klubu Abaton v roce 2010 toho bylo napsáno už opravdu mnoho a třeba jen v českých médiích se v posledních letech neskloňovalo jméno žádné jiné metalové kapely tak často, jako se tomu dělo právě u Lamb of God v letech 2012 a 2013 v souvislosti se zatčením a následnou obžalobou Randyho, jenže ignorovat tuto událost v plném rozsahu není tak jednoduché, protože „VII: Sturm und Drang“ je touto zkušeností poznamenáno ve větší míře, než bych po prvních oznámeních o chystané nové placce čekal. Nicméně, k tomuto se ještě dostaneme.

Lamb of God si během své relativně dlouhé kariéry vydobyli vlastní pílí vcelku slušné postavení na americké metalové mapě a jsou po právu řazeni mezi přední představitele nové vlny amerického heavy metalu, takže každé jejich nové album je už v předstihu očekáváno s celkem velkými nadějemi. Já sám jsem byl na „VII: Sturm und Drang“ opravdu zvědavý, protože jednak mě zajímalo, jaký vliv bude mít již zmíněna kauza na album jako takové, a hlavně jestli se podaří Lamb of God navázat na trojici povedených předchůdců, mezi kterými stojí na samém vrcholu stále nepřekonané „Wrath“, ačkoli v době vydání minulého „Resolution“ jsem to měl malinko jinak a právě tohle album si až po čase sedlo z pozice nejlepšího počinu Lamb of God. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu říkám, že „VII: Sturm und Drang“ je poctivým nástupcem svých starších bratříčků, jimž v žádném případě nedělá ostudu a dokonce jim ukazuje některá dosud málo probádaná území.

„VII: Sturm und Drang“ je hojně diskutováno co do textové náplně. Randy udělal asi to nejlepší, co mohl, a texty jsou v jisté míře ovlivněny jak nedobrovolným pobytem za zdmi vazební věznice Pankrác („512“ a „Still Echoes“), část textů se podívala dokonce do české historie („Anthropoid“ či „Torches“ s odkazy k Janu Palachovi), tak klasičtějšími sociálními tématy. Netvrdím, že texty Lamb of God byly v minulosti nezbytným zlem, kterému z našinců stejně nikdo nerozuměl a které tam byly jen tak, aby bylo na koncertech co hulákat, ale v tomto ohledu je „VII: Sturm und Drang“ někde jinde, protože tolik konkrétních témat a otázek tady ještě od Randyho nebylo (ve srovnání s mnohdy neurčitými sebereflexními texty z minulosti). Co se jeho vokálního projevu týče, tak se toho příliš nezměnilo, což znamená, že řve jako smyslů zbavený a pravidelně přeskakuje z hlubšího k výše položenému řevu s jistotou sobě vlastní, a pokud v minulosti jen tak lehce nakousl melodický vokál („Insurrection“ z „Resolution“), tak nyní se předvedl v přímém světle melodického zpěvu v nejambicióznější písni alba, jíž je bezpochyby „Overlord“.

Jeden z prvních singlů se totiž dosavadní tvorbě Lamb of God lehce vymyká. Nikoli však jednotlivými prvky, protože druhá nářezová polovina je klasickou adrenalinovou bruskou z dílny Willieho Adlera a Marka Mortona, jejichž kytary řežou jako o život, nicméně kompoziční stavbou je „Overlord“ nezvyklým kouskem. První půle je vlastně balada s příjemnými kytarami, a pokud bych měl k něčemu tuto píseň přirovnat, tak si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby se Lamb of God rozhodli napsat svou vlastní „Fade to Black“ od Metallicy… Postupně gradovaná struktura se naplno rozjede v explozivní pasáži, jež startuje ve čtvrté minutě, a jestli do té doby Lamb of God jen tak něžně hladili, tak v závěru z vás vytřesou duši. Překvapivě skvělá píseň, která mnohem líp než jako singl a klipová záležitost funguje až v rámci celku, protože teprve po čase, kdy jsem „VII: Sturm und Drang“ sjížděl na jeden zátah, jsem si „Overlord“ oblíbil.

Oproti posledním albům se nedá říct, že by „VII: Sturm und Drang“ bylo hudebně jiné, je jen trochu vyspělejší, což se vzhledem ke zkušenostem nabytým z uplynulých tří let dalo tak trochu čekat. Zbylé písně tak tedy nejsou z pohledu dosavadní tvorby Lamb of God vyloženě nezvyklé, takže se připravte na spoustu, ale opravdu spoustu riffů, při nichž prsty běhají z jedné strany hmatníku na druhou, a explozivní, leč profesorsky přesnou práci rytmické sekce, jíž velí fantastický Chris Adlera. Až si říkám, že toho člověka bude v řadách Megadeth fakt škoda, zvlášť jestli ho Mustaine nechá bouchat ty svoje sračky, s nimiž nás v posledních letech pravidelně zásobuje. Abych ale nedobíhal… Do této skupiny písní – tedy těch, které drží odkaz zdravě agresivních Lamb of God – patří úvodní „Still Echoes“, „Erase This“, „Anthropoid“ nebo třeba nevýrazná „Delusion Pandemic“, jež mě jako jediná nezaujala. Oproti zbylým třem postrádá pamětihodnější riff, výraznější refrén nebo naopak špetku brutality, jíž uzemňuje mocný atak jménem „Anthropoid“.

Za zmínku stojí rovněž dvojice „Embers“ a „Torches“, které poutají pozornost už jen tím, že si v nich zahostovali vokalisté Chino Moreno z Deftones a Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, a pokud se nemýlím, tak se jedná o první hvězdné hostovačky od dob „Ashes of the Wake“ z roku 2004. Kdybych měl určit, kdo ze sebe vyždímal lepší výkon, tak bych volil China Morena, který s tím svým ztrápeným melodickým zpěvem závěr již tak melodické „Embers“ posouvá do úplně jiných sfér. Možná je to dáno i tím, že dostal více prostoru než Puciato, jenž se pouští do role oponenta k Randymu v odpovídačkách. Škoda, že nedostal možnost spustit ten naplno ten svůj psychotický řev, jinak vůči těmto záležitostem nic proti, protože když už nic, tak člověku, jemuž se ten příval rychlých bicích a kytarových riffů zdá až příliš jednotvárný, můžou rozhodně oživit dojem z nahrávky. Kdo s tímto problém naopak nemá, tak pro toho se v závěru skrývají slušné bonusy „Wine & Piss“ a „Nightmare Seeker (The Little Red House)“, kdy zejména ta druhá boduje skvělými melodickými kytarami.

Z předchozího textu je celkem jasné, že se mi „VII: Sturm und Drang“ líbí. Mám rád Lamb of God již dlouhé roky a pro mě osobně jsou to jedni z představitelů moderního metalu, který je ukázkou toho, že tato hudba se dá dělat mainstreamově a přesto si ponechat svůj vlastní ksicht a nelézt do prdele hudebním produkcím zaměřujícím se na neškodné bezkonfliktní hovadiny, jež se tváří jako největší umění pod sluncem. Právě to je mi na Lamb of God a „VII: Sturm und Drang“ sympatické. Z alba je cítit pozadí za jeho vznikem a třeba z poslechu temnější „512“ jde až mráz po zádech, a přesto to nedělá nijak vypočítavě a prvoplánově. Ruku na srdce, taky jsme se mohli dočkat „koncepčního“ vězeňského díla plného odkazů na vývoj událostí v posledních letech, což by byla ta mnohem horší varianta. Neříkám, že se jedná o nejlepší album Lamb of God v kariéře, ale když už nic, tak si pánové drží vysoký kredit perfektně zmáknutého řemesla, který v posledních letech mají, a díky vyrovnanosti a zdánlivé proměnlivosti jednotlivých songů se ze „VII: Sturm und Drang“ nestává záležitost jednoho či dvou poslechů, ale naopak vydrží vcelku dlouhou dobu.