 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 67:38 Odkazy:
|
Kdyby se mě náhodou někdo zeptal (čistě teoreticky, protože reálně by se mě nikdo na takové hovadiny samozřejmě neptal), určitě bych řekl, že Lana Del Rey stále patří mezi mé oblíbené interprety. Respektive tedy interpretky, potrpíte-li si na genderovou korektnost. Přesto jsem se na letošní novinku „Norman Fucking Rockwell!“ netěšil takovým způsobem jako na starší alba…
Těch důvodů se sešlo víc. Zatímco dřívější obaly mě i přes svou jednoduchost bavily, ten k „Norman Fucking Rockwell!“ mi moc nesednul, asi i díky jakémusi komiksovému nádechu kvůli užitému fontu. Ani singly mě nezaujaly takovým způsobem jako dříve. Plus také odezněla doba, kdy jsem Lanu poslouchal opravdu intenzivně, což bylo v éře jejích nejsilnějších desek „Ultraviolence“ a „Honeymoon“.
Jedním z těch důvodů, proč jsem se na „Norman Fucking Rockwell!“ netřásl až takovým způsobem, bylo i minulé slabší album „Lust for Life“. To sice v dílčích momentech mělo stejně podmanivou atmosféru jako starší desky (minimálně skladba „When the World Was at War We Kept Dancing“ je prostě dokonalá a pravidelně si ji pouštím), ale celkový dojem ponižovaly zbytečné a ve většině případů nepovedené hostovačky, z nichž především ty s rappery byly naprostý přešlap.
Novinka naštěstí ukazuje, že rapové kolaborace nebyly ničím víc než jen ojedinělým výstřelkem, protože na „Norman Fucking Rockwell!“ se nic podobného neobjevuje. Zpívající hosté úplně chybí a celá deska stojí jen na uhrančivém hlasu samotné Lany Del Rey, což mně osobně plně vyhovuje. To ale neznamená, že by už nyní Lana neuměla šlápnout do hovna, viz její nedávná účast ve sračce „Don’t Call Me Angel“ ze soundtracku k remaku „Charlie’s Angels“, kde se objevila po boku Ariany Grande a Miley Cyrus. Zájemci o popové zvratky nechť poslouchají na YouTube. Tenhle průser ale díkybohu nemá s „Norman Fucking Rockwell!“ společného zhola nic.
Lana Del Rey nikdy nehrála skutečně chytlavou nebo taneční hudbu, ale „Norman Fucking Rockwell!“ mi pocitově přijde snad ještě klidnější a víc chill než dřív. Také atmosféra se mi zdá méně retro-americana (ačkoliv třeba „The Greatest“ se může pochlubit i tímhle) a víc hozená do čistokrevné melancholie. Snad díky své vláčnosti a posmutnělému oparu. S postupujícími poslechy se ale docela rychle ukáže, že až tak jednotvárné a unylé album to není.
Jsou zde bohužel i slabší kusy, hlavně tedy „Love Song“ a „Hope Is a Dangerous Thing for a Woman Like Me to Have – But I Have It“. Některé další pak drží nad vodou jenom a pouze zpěv samotné Lany, což je případ titulní „Norman Fucking Rockwell“, „Cinnamon Girl“, „The Next Best American Record“ nebo „Happiness Is a Butterfly“ a částečně „Mariners Apartment Complex“ (tady je závěrečná třetina fakt výborná). Tyhle písničky nejsou hloupé, ale myslím, že v podání jiné interpretky by jejich poslech nebyl ani zdaleka tak poutavý, což ale na druhou stranu můžete chápat jakožto opětovné stvrzení toho, že Lana Del Rey je úžasná zpěvačka.
Pak jsou tu ale i výborné skladby. A jak ukazuje třeba devět a půl minuty dlouhá melancholie „Venice Bitch“, rozhodně se nejedná o nějaké prvoplánové hity. Konkrétně třeba tenhle track na letmý poslech prakticky nezaujme, ale při plném soustředění se mi zdá skvělý. Hodně se mi líbí také „Fuck It, I Love You“, „How to Disappear“ a „California“. Mírným zklamáním je ovšem skutečnost, že ta suverénně nejlepší a nejkrásnější písnička na desce, „Doin’ Time“, není autorským songem, nýbrž předělávkou od americké skupiny Sublime. Pro zajímavost můžu dodat, že ani videoklip k „Doin’ Time“ není stoprocentně originální, protože se nechal inspirovat snímkem „Attack of the 50 Foot Woman“ z roku 1958.
Musím říct, že zpočátku jsem z „Norman Fucking Rockwell!“ cítil jisté rozčarování a na první poslechy mě album vlastně docela nudilo. Postupně jsem si v něm ale našel určité zalíbení a objevil jsem hned několik povedených skladeb. Celkový dojem je pak asi lepší a vyrovnanější než z „Lust for Life“, přestože na oblibu jednotlivých konkrétních songů by asi vyhrála minulá řadovka. Pozice nejsilnějších nahrávek určitě zůstává neohrožena, přesto si myslím, že si Lana Del Rey stále udržuje sympaticky vysokou laťku, pod níž neleze, tudíž to pořád stojí za poslech. Hned na příští rok už byla ohlášena další deska „White Hot Forever“, tak snad se bude podobně dařit i na ní.
Podobné články
7.9.2017 Lana Del Rey – Lust for Life Recenze
21.10.2015 Lana Del Rey – Honeymoon Recenze
28.9.2014 Lana Del Rey – Ultraviolence Minirecenze
11.11.2014 Warpaint – Warpaint Minirecenze
12.11.2016 Lady Gaga – Joanne Recenze
10.10.2015 Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful Recenze
venice bitch strop, celkově výborná deska, momentálně od lany u mě jasně nej.
Ty vole borci, mám v plánu to omrknout v Manchesteru, ale úplně na větvi z toho nejsem.
Ale jo, tohle můžu.
se zeptám to opravdu tuto přiteplenost posloucháte to je tak do BRAVA to čumím a nechápu
Občas poslouchám ještě přiteplenější věci :D
Taky Lanu poslouchám :D
dobře ty, takový anonymní přiznání :DDD
Sem se zapomněl podepsat, no…
tak to vás tedy lituji že nemáte nic lepšího na poslech …
Lanča je v pohodě, ale nechápu jednu věc… Posloucháš Lanču, ale odsuzuješ Alcest (post black obecně) jako teplou hudbu…To je docela zajímavej přístup
Tak tady si přisadím i já, neboť to je přístup zcela logický. Lanča je fajn popík, co nezní uměle ani příliš vtěrně; pocitově se jedná o soundtrack k odpolední zábavě se slečnou v hezkých letních šatech někde na pláži (příklad). Hodně smíchu, fajn žrádlo, příjemná mrdačka smrdí v luftě. Zatímco, když začne Neige výt o těch svých dětských fantaziích (pokud se jich ještě drží) tak se mi ježí chlupy odporem a nevím jestli mně má být borca líto nebo se mu mám jen smát; prostě jakoby o věčné lásce zpíval neschopný zmrd s visáží a osobností Klause mladšího. Hudba už tak strašná není, jenže to je též hudební ekvivalent New Age, kdy se duchovní práce a oběti nahradí jen pokryteckým pozitivním myšlením, ideální pro metalisty bez vkusu a vůle se prohrábnout v jiných žánrech do hloubky. Lanin popík je pro hřejivé emoce jako dělaný, Neige začal stavět na základech určených kategoricky jiným účelům, jedná se tedy jen o afektovanou, přihřátou mrdku. Děkuji za pozornost.
Asi nejsem zase tak velká rozumbradka jak jsem si myslel. Rád bych nějak konstruktivně argumentoval proti tvému názoru, leč nemohu, protože jsem uplně nepochopil, kde je tvůj problém vůči Alcest … Z tvého komentáře si odnáším jen to, že je Alcest na hovno, protože to není ten kurwa zlej metal a mě uplně nedává smysl, proč ten metal musí bejt
jenom kurwa zlej a nemůže se vydávat i jinými směry. Připadá mi to jako spátečnickej názor, protože kdyby se hudba nesměla vyvíjet i jinými než “zaběhlými” směry, tak tu ani ten metal nemáme, že jo…
ono se to imo odráží od myšlenky, která mi přijde hrozně lákavá a to, že narozdíl od většiny jiných hudebních a i metalových žánrů není black metal platforma. Black metal je. Tečka. Všechno ostatní, co se na něj lepí, všechny ty post-píčoviny, blackgazy, skřítkové atd jsou jen paraziticky nasáté gay-mrdky, který chtěj těžit z jeho temnoty a nepřístupnosti, ale nemaj na to. Podle mě je to skvělej pohled, hrozně bych se ho chtěl držet, ale bohužel se mi spousta těch buzeranskostí fakt líbí, tak co s tim no.
Doufám že se vyjádří i mystic
Tak je temnota a temnota. Buď je to BM temnota spíše tradiční, tedy BM temnota střihu devadesátých let, nebo je to “moderní” temnota, ve stylu DSO napřiklad. A dle mého názoru ta “moderní” temnota zcela nakopavá prdel té devadesátkové. Tím jsem chtěl říct, že tak jako se rozvíjely a rozvíjí jiné žánry, tak i na BM se lepí spoustu kliček a žánrových odboček. Blackgaze podle mě vznikl v podstatě s prvním albem Drudkh, i když to nebyl ten vyprázdněný blackgaze, jak ho známe dnes, vlastně to nebyl vůbec blackgaze, ale od Drudkh to směřovalo i k melancholičtějším věcem, WOTTR, pak ta strašná sračka Deafheaven (teda ale přiznávám, že to jejich úplně první demo je vcelku dobré), chvíli předtím Alcest (Souvenirs d’un autre monde je dobré album, ať mi nikdo netvrdí opak) no a pak už to jelo. Hlavně ale je současný blackgaze plný dementních neposlouchatelných one-man projektů. Mě vlastně ani tak nesere ten podžánr samotný, ale spíš lidi, co ho poslouchají, protože mě fakt uráží, když takoví lidé tvrdí, že poslouchají black metal. Myslím, že ani neví, co to BM je.
Jinak když už píšu pod recenzi Lany Del Rey, tak se vyjádřím i k ní. Mě nebaví tyhle ukňourané, introvertní, rádoby depresivní sexy holky. Fakt ne. Když už pop, tak si pustím raději Goldfrapp, kterou mám fakt rád. Felt Mountain je jedno z nejlepších alb všem dob totiž, napříč žánry. Ale baví mě i ty novější. Takže tak no, hm.
tvl, to jsi vyjádřil hrozně pěkně, ještě bych k těm přisátejm parazitům zařadil nsbm a ty debilní anarcho-black sračky (wittr nepovedený klony). a jasněže některý ty buzi věci se povedou, ale to snad neznamená že polevíme z Kompromisenloss KRIEG! :)
“Doufám že se vyjádří i mystic” :D
Black metal se již rané fázi svého vývoje stal na metalu jako hudebním žánru nezávislým, neboť jej nelze čistě muzikálně ohraničit a jeho esence tkví v pocitových, duchovních aspektech (Satan, Smrt, Zlo, Temnota atd. primitivně řečeno). Samozřejmě, nebýt Black Sabbath, Motórhead, Judas Priest, Mercyful Fate, Slayer a dalších, tak jeho počátek a vývoj vypadá úplně jinak, ale o to nejde.
Metal nemusí být jen kurwa zlej, ale Black Metal ano, protože to ho definuje. Pokud se ten rambajz nějakým způsobem nevěnuje odvrácené straně bytí, tak to není Black; Jednoduché. Existence kapel jako Alcest, Deafheaven je na jednu stranu dobrá. Je samozřejmě důležité experimentovat a hledat nové směry, jenže esenci nelze donekonečna rozmíchávat a některé vývojové větve jsou prostě slepé, neplodné. Navíc BM má stále dost prostoru se vyvíjet a přitom zůstat věren fundamentální esenci. Stačí se jen podívat, jak různorodé kapely vznikaly už v jeho počátcích. Sarcofago, Sabbat, Master´s Hammer, Emperor, Ved Buens Ende, Profanatica, Von, Burzum, Blasphemy, Abruptum, kurva aj ty Aghast nebo Mz.412 bych zmínil, všechno strašně jiné kapely, vyjadřující to samé a jinak. Z toho všeho vyrostli průkopníci, kteří žánr dál smysluplně rozvíjí, a tam teda Alcest, Deafheaven a další nepatří. Samozřejmě, jen ať si ty kapely dál tvoří. Problém je, že je pak pomýlená metalová obec za ten black považuje. A tím se utváří nějaký precedens, který pak v mnoha ohledech opravdovým věcem škodí.
Jako nevím i když sem píchal holky co o metalu neměli ani páru tohle bych si s nima nikdy k odpolední zábavě nepustil:-)To už raději třeba Mannilu Road,epickou éru Bathory nebo Tiamat kolem období Wildhoney…kurwa a žádné to nikdy nevadilo;-)A s těma víc evil nebyl problém sjíždět třeba i takový Katharsis:-)
teda moje nemetalová manželka začínala na Rotting Christ a proposlouchali jsme se ke Grave Upheaval… no ale Lana je samozřejmě k pomalý dlouhý mrdárně fajn, dá se pustit i ke spaní, v autě… je to super deska.
reaguju na to, co si psal pod mým příspěvkem výše (už se nedá na něj odpovědět): No právě NSBM nebo levičáckej black je úplně nejzářnějším případem využívání BM jako platformy, na jejímž základě si jedeš vlastní agendu, ale skrze ten žánr tomu chceš dopřát nekompromisnosti a důležitosti.
Jestli si Lana del Rey čte diskuze pod recenzema na sicmaggot, tak už sem asi nepřijede.
Jak tak vidím nejčtenější články, tak si to asi hodně lidí pouští k Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 1. Teil.