Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Now We Die 02. Killers & Kings 03. Ghosts Will Haunt My Bones 04. Night of Long Knives 05. Sail into the Black 06. Eyes of the Dead 07. Beneath the Silt 08. In Comes the Flood 09. Damage Inside 10. Game Over 11. Imaginal Cells 12. Take Me Through the Fire Hodnocení: Zajus – 7/10 H. – 5,5/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 6,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to kapela provedla na následném “Unto the Locust” a nahrála tak nejlepší desku své kariéry. Sedm skladeb napuštěných perfektně dávkovanou agresí jako by ztělesňovalo způsob, jakým může metal zůstat věrný původním hodnotám a zároveň nezastrašujícím pro nové, neotrkané posluchače. Ať už jste příznivcem kteréhokoli období kapely, jedno je jisté: Machine Head mají se svým sedmým počinem na co navazovat.

První dojem však album nevyzařuje nijak zázračný. Už samotný název na mě nepůsobí nijak pozitivním dojmem (ostatně při výběru názvů desek neměli tito Američané nikdy vyloženě šťastnou ruku), a tak alespoň obal vracející se do období “The Blackening” nevyvolává podobně rozpačité pohledy, jako činil obal počinu předchozího. Co mě však zarazilo, to byl tracklist: Machine Head v průběhu let postupným prodlužováním skladeb jeho délku zredukovali až na sedm položek minulého alba, na novince je jich však rázem dvanáct. Průměrná délka songů sice o něco málo klesla, i tak ale razantně vzrostla délka desky. Ze zkušenosti však moc dobře vím, že jen málo kapel dokáže utáhnout téměř hodinu a čtvrt hudby. Machine Head k nim bohužel nepatří.

Jestli se Robb Flynn a spol. něco naučili velmi dobře, tak je to jak správně otevřít a uzavřít album. “Imperium”, “Clenching the Fists of Dissent” i “I Am Hell (Sonata in C#)” byly všechno excelentní otvíráky. Zejména čirá agrese vtělená do poslední zmíněné písně ve mně do dneška při každém poslechu vyvolává pocity hrůzy. Proti těmto skladbám je “Now We Die” trošku moc “běžná”. Vyjma velice vkusného užití smyčců nemá vlastně nic, co bychom od Machine Head neslyšeli již mnohokrát. I tak ale patří mezi to nejlepší z “Bloodstone & Diamonds”. Je nesmírně dynamická, oplývá nezapomenutelným refrénem a i na koncentrovanou agresi v její polovině dojde. To nejlepší ale přijde po sólu, když Robb Flynn měkkým a zlomeným hlasem do nastalého ticha zpívá text o povstání poražených a znovu vstání zapomenutých, a s jeho hlasem gradují i smyčce za jeho zády. Je to možná obrovský kýč, ale zato jeden z nejlepších, jaké jsem letos slyšel. Přesto však: specifičnost otvíráků předchozích alb “Now We Die” prostě nemá, je to jen dobře napsaná skladba umístěná na začátek desky.

“Killers & Kings” je písničkou ještě běžnější a spolu s následnou “Ghosts Will Haunt My Bones” ukazuje zajímavý trend. Kapela totiž zjevně trošku inspirace hledala i u svých starších desek. Na obou písních je to cítit ve vokálech a stavbě, nejvíce však v riffech druhé zmíněné. Na tom není v principu nic špatného, pokud je to provedeno dobře, a Machine Head si naštěstí dali záležet, aby to v těchto dvou případech provedeno dobře bylo.

Když jsem poprvé slyšel “Darkness Within”, pseudo-baladu z minulého alba kapely, uvědomil jsem si, o kolik lepším zpěvákem se Robb Flynn během posledního desetiletí stal. Pokud je někde na novince slyšet pokračování tohoto postupu, není to ani tak při čistém zpěvu (ten má ostatně zvládnutý hodně dobře), ale při řevu. To mě napadlo při poslechu čtvrté “Night of Long Knives”, v níž Flynn neustále balancuje na tenké hraně čistého zpěvu a řevu. Hudba Machine Head je čím dál tím více právě o jeho zpěvu a nikde to není znát tolik jako v této skladbě, která vyvrcholí v perfektně melodický, přitom však agresivní refrén.

Až při poslechu “Sail into the Black” poprvé nastává moment, kdy mohu zcela upřímně říci: tohle je nový prvek, který jsem nikdy neslyšel. Osm a půl minuty dlouhá skladba začne velice jemně, s pianem a akustickou kytarou a překvapivě dlouho v této formě zůstane. Až v druhé polovině přichází první známky přitvrzení, je to však přitvrzení pro kapelu netradiční. Žádné kytarové kejkle, žádné složité přechody bicích. Jedna nota a jeden rytmus je téměř vše, s čím si Machine Head i při nejtvrdších momentech vystačí. O to více působivé je, když se minutu před koncem konečně odnikud vynoří sólo. Kdyby měl Robb Flynn koule, dal by právě “Sail into the Black” na začátek alba, kde by zněla naprosto dokonale.

U “Eyes of the Dead” mám při poslechu “Bloodstone & Diamonds” poprvé jisté pochybnosti, ovšem ty jsou rychle vyvráceny znovunalezenou brutalitou, která by v historii kapely našla obdobu snad až kdesi na debutu. To až “Beneath the Silt” je prvním trackem, který se zdá vyloženě slabší a klidně bych si bez něj desku dovedl představit, neboť zejména její ústřední riff je prostě nezajímavý a těch pár dobrých sekund okolo zvolnění to nezachrání.

To už ale přichází další ze zajímavých bodů nahrávky. “In Comes the Flood” nejvíce připomíná úvodní “Now We Die” díky dobře zapracovaným smyčcům. Její kytarový motiv je bezchybný, poprvé v ní výrazněji zaslechneme baskytaru Jareda MacEacherna, nového člena kapely. I vokály Phila Demmela poprvé dostanou vedle Flynna trošku prostoru. Nechybí ani jemná vybrnkávaná sekce před výtečným závěrečným sólem a dvojhlas čistě křičícího Demmela a řvoucího Flynna. To vše je krásné, je zde však háček. Flynn nikdy nebyl přehnaně dobrým textařem, ale vždycky se mu tak nějak důstojně dařilo psát i o závažných společenských tématech. V “In Comes the Flood” šly veškeré narážky stranou a nastoupila brutální názorová otevřenost, ke které se dá říct jen jediné: levicový antisystémový idealismus je možná u hudebníků oblíbený, ale ono typické zpívání o nenasytných bankéřích a vtělování se do chudších občanů prostě nemůže fungovat, pokud jste ohromně úspěšný muzikant, kterému se v žádném případě nežije špatně. Nefunguje to u Mustaiena, Tankiana či Jourgensena a nebude to fungovat ani u Flynna. Nepůsobí to upřímně, spíše naopak. Zpívat navíc věci jako “we’re fighting for the scraps” v zemi, kde opravdová chudoba prakticky neexistuje, je stupidní. “I want to burn down Wall Street, baby” by pak bylo stupidní úplně všude. Jinak povedenou skladbu to vyloženě nekazí, jen je to tak trošku škoda.

“Damage Inside” je krátká akustická píseň postavená jen na MacEachernově kytarovém motivu (je pěkné, že kapela umožnila skládat i nováčkovi ve svých řadách) (jak upozornil v komentářích Giant, skladbu napsal McClain a MacEachern za ni nenese žádné zásluhy) a Flynnově zpěvu. Jakkoli to zní dobře, výsledek je dost nezáživný a můžu vám zaručit, že z vaší paměti rychle zmizí. Podobně klidný úvod k “Sail into the Black” je o pár řádů lepší. V “Game Over” kapela předvádí další ze svých návratů k historii. Přímočará, agresivní a extrémně zábavná – taková je jedna z posledních písní alba. Je navíc okořeněna naprosto dokonalým refrénem, který zní, jako by ho napsala nějaká pop punková kapela na speedu.

Už v tuhle chvíli je placka příliš dlouhá. Bohužel nejslabší moment teprve nastává, a to prostřednictvím “Imaginal Cells”, která prezentuje jakési generické riffování na pozadí sestříhaného záznamu knihy “Spontaneous Evolution”, což bude, hrubým odhadem, typická mozky vymývající pavěda. Bohužel, zabité tři minuty vám nevrátí ani závěrečná “Take Me Through the Fire”, která navíc padá kamsi do průměru alba a hlavně: nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala dobrý konec desky. Když dohrála poslední tři desky Machine Head, zanechalo to ve mně jakýsi specifický pocit smutku. Když dohraje “Take Me Through the Fire”, je mi to popravdě jedno. Po hodině a čtvrt mám dost a potřeboval bych sakra silný závěr, abych si ono čekání ospravedlnil. Jenže ten prostě nepřijde.

Na posledních dvou albech se Robb Flynn a Phil Demmel ukázali jako výborní kytaristé. Z poměrně nezajímavých riffů prvních desek se dostali až k úžasným kouskům, jako byl například ten v “Locust”, a ke všemu navíc přihodili dokonalá sóla a souboje dvou kytar. Riffy na “Bloodstone & Diamonds” bohužel nedrží vysoko stanovanou hladinu, rozhodně ne všechny, a je nutno je posuzovat skladbu od skladby. U sól je tomu trochu jinak. Kapela si zjevně uvědomila, jak důležitá pro její fanoušky sóla jsou, a tak je sází všude – často právě ve formě dvou souběžně hrajících kytar. Jenže i když jsou řemeslně stále bezchybná, jen málokdy z nich na novince mám podobně silný dojem, jaká na mně zanechala při poslechu posledních dvou desek. Místy jsem si dokonce říkal, že byť je to instrumentálně výborné, mohli by to klidně napsat Trivium, kteří jsou podobně dobrými kytaristy, jen jsou jejich sóla jakási prázdná. Sestoupit ještě o stupeň níže, dostali by se Machine Head na úroveň aktuálních Avenged Sevenfold, kterým se ostatně několikrát sami vysmívali. Sice to neplatí pro každé sólo, ale varování je to myslím dostatečné.

A tak z poslechu alba, na které jsem se ohromně těšil, odcházím spíše rozladěný. Přitom kdyby kapela neblbla, omezila hrací dobu na 50 minut tak jako u minulé nahrávky a těchto 50 minut navíc pilovala na úkor skladeb, které by nikomu nechyběly, mohli jsme mít již třetí výtečnou desku v řadě. V nejlepších momentech Machine Head stále dosahují na svůj vrchol, jenže v nejslabších zůstali mnoho vrstevnic pod ním. Možná by Flynnově partě prospělo trošku hudebního půstu, třeba by jim splasklo ego a zamysleli by se nad potřebou vytvářet dlouhá alba a předávat posluchačům nějaká hlubší sociální poselství. To ať nechají jiným.

---

Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanatickým příznivcem Machine Head, jedna věc se jim však nechat musí – předchozí dva alba byla skutečně skvělá a osobně si myslím, že šlo o to nejlepší, co kdy parta okolo Robba Flynna vydala. “The Blackening” bylo jejich dosavadním vrcholem, ale na “Unto the Locust” se podařilo vybrousit i ty nejposlednější nedostatky a stvořit desku, u níž rozhodně není přehnané mluvit o jedné nejvíc zásadních nahrávek metalu 21. století. Bylo jasné, že navázat na něco podobného bude setsakra těžké, ale to vlastně bylo už po “The Blackening”… potřetí v řadě už však životní forma nevydržela a na “Bloodstone & Diamonds” šla laťka dolů takovým způsobem, že bych se nebál hovořit o zklamání. Samozřejmě, Machine Head jsou už dávno zkušení profíci a mají pohlídané, aby i jejich slabší album stále mělo slušnou úroveň, ale to nic nemění na faktu, že tentokrát to prostě není ono. Pár povedených songů se sice najde i zde, o tom žádná, ale většina “Bloodstone & Diamonds” je taková trochu… no, prázdná. Žádné kulervoucí hymny z předchozích dvou desek se nekonají, ty nejlepší tracky z novinky jsou někde na levelu “je to v poho”, zároveň je tu však i množství nezáživných a tím pádem i docela zbytečných písniček. To, že 71 minut je při takové skladatelské (ne)formě trochu vražedná záležitost, snad ani netřeba dodávat. Nevím, jak se do podoby nového materiálu mohla promítnout změna dlouhodobě stabilní sestavy, ale ani (nedobrovolný) odchod jednoho ze zakladatelů není a nemůže být omluvou. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si hned za sebou pustí “Bloodstone & Diamonds” a “Unto the Locust” a ten rozdíl několika tříd uslyší hned…
H.

Přiznávám, že mám Machine Head rád, takže na “Bloodstone & Diamonds” jsem se těšil. Ne, že bych vyloženě nemohl dospat měsíce dopředu, ale protože první dva songy, které byly uvolněné v předstihu, mě hodně bavily, tak jsem nečekal, že by po trojici skvělých alb přišel s novinkou nějaký propastný kvalitativní rozdíl směrem dolů. A to se taky nestalo. Je fakt, že Robb Flynn si tentokrát ukousl sousto větší než minule, ale i 70 minut dlouhou desku ustál s dostatečně pevnou půdou pod nohama, abych mu to zbaštil i tentokrát. Pokud by si odpustil “sólové” záležitosti typu “Damage Inside”, první půli “Sail into the Black” a naprosto zbytečnou “Imaginal Cells”, tak bych neměl problém hodnotit ještě výš, protože “Bloodstone & Diamonds” obsahuje spoustu nadupaných skladeb, jež snesou laťku dlouhodobě vysoké normy, již si čtveřice udržuje od “Through the Ashes of Empires”. Úvodní natlakovaná “Now We Die”, pomalejší “Ghost Will Haunt My Bones” či “Game Over” patří k tomu nejlepšímu, co pod Flynnovou taktovkou vzešlo, a ten zbytek není vůbec špatný, takže celkově palec nahoru. Není to sice taková pecka, jako bylo svého času “The Blackening”, v což jsem tak nějak ani nedoufal, ale jinak se jedná o silný nadstandard, který v současném mainstreamovém metalu těžko hledá konkurenci. Za sebe můžu hovořit o spokojenosti, protože čím víc nové Machine Head poslouchám, tím víc se mi líbí. Jen škoda těch několika hluchých míst, protože jinak mohl být dopad “Bloodstone & Diamonds” ještě působivější.
Kaša

---