Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 26.1.2018 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Volatile 02. Catharsis 03. Beyond the Pale 04. California Bleeding 05. Triple Beam 06. Kaleidoscope 07. Bastards 08. Hope Begets Hope 09. Screaming at the Sun 10. Behind the Mask 11. Heavy Lies the Crown 12. Psychotic 13. Grind You Down 14. Razorblade Smile 15. Eulogy Hrací doba: 74:17 Odkazy: web / facebook / twitter

Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné.

Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých alb, která je v mých očích umístila na špici moderního melodického metalu. Těžko říci, zda za to mohlo kreativní vyčerpání či třeba odchod basáka Adama Duce, ovšem už na minulém „Bloodstone & Diamonds“ jim docházel dech. Záchvěvy pompéznosti tu sice ještě stále byly, ovšem ona mohutnost, která charakterizovala předchozích pár alb, se vytratila, její místo pak zaujalo až příliš mnoho beztvaré vaty. „Catharsis“ bohužel není krok k lepšímu.

Ve skutečnosti „Catharsis“ není a nemělo být jedním albem. Na ploše čtyřiasedmdesáti minut (délkou tedy novinka překonává i rozvleklé minulé album a můžeme být rádi, že Roba Flynna a jeho kumpány limitovala délka cédéčka) se totiž skrývají dvě skladatelsky hodně odlišné desky. Na první z nich mířila moje vzpomínka na „Supercharger“ a je to právě ona, která „Catharsis“ definuje, neboť zabírá jeho větší část.

Bohužel v podstatě jediné, co zbylo z nejsilnějších alb kapely, je agrese. I tak je to ale agrese bezzubá, Flynnův hlas je plný strachu a beznaděje (ostatně jeho neslavné fňukavé rapování slaví návrat) a oné síly předchozích alb dosahuje snad jen v několika refrénech. Kapela navíc v podstatě nedovedla napsat jediný pořádný riff a díky silným efektům a velice hlubokému podladění (pocitově jsou kytary na „Catharsis“ naladěné hlouběji, než mají Machine Head ve zvyku, ale můžu se mýlit) zní v podstatě všechny rytmické party stejně. Jsou tu výraznější momenty (mocný refrén v „Beyond the Pale“, punkový v „California Bleeding“, smyčce v „Kaleidoscope“), ale i vyložené průsery jako třeba ohraný breakdown v „Volatile“, recitovaná sekce v „Triple Beam“ či tleskání na úvod „Kaleidoscope“). Bohužel většina skladeb zejména v druhé polovině desky je navíc snadno zaměnitelná.

Je tu však i druhá, o něco zajímavější stránka desky, jejíž charakteristikou je snad jen, že nezní, jako když se padesátníci snaží navrátit o dvě desetiletí zpět. Titulní „Catharsis“ je jednou z nejsilnějších skladeb na nahrávce, strukturou i užitím smyčců připomíná podobně povedenou „Now We Die“. Bohužel právě zde lze krásně demonstrovat, jak málo práce si Machine Head s novinkou dali. „Catharsis“ (jakožto skladba) oplývá totiž celou řadou drobných detailů, a to jak skladatelsky, tak zvukově, zatímco naprostá většina alba zní ploše a nevýrazně. Ten kontrast je opravdu veliký.

Jsou zde však i další zajímavé kousky. „Behind the Mask“ je jemná balada, která výborně graduje a v níž je konečně výrazněji slyšet v pozadí zpěv Jareda MacEacherna (který k mému překvapení zpívat umí). Do „Razorblade Smile“ sice Flynn vlepil svůj obvyklý vzteklý rap, ani ten však nezkazí skvělý staromilsky thrashový nápor kytar, na němž skladba staví. A je tu i „Bastards“, prapodivný bastard folkové balady s… těžko říci co se přesně děje v její druhé polovině, je to však jedna z těch situací, jimiž život nešetří a při kterých není jasné, zda se smát či brečet. Přitom její první polovina, pokud by ji Machine Head osekali o zbytečné zvuky na pozadí tak, aby zbyl jen Flynn s akustickou kytarou, by byla prudce poslouchatelná, byť také trochu oposlouchaná.

„Heavy Lies the Crown“, nejdelší skladba počinu, sice tematicky slibuje hodně, jenže po nečekaně powermetalové první polovině s epickým nástupem zabřednou Machine Head do své obvyklé skladatelské impotence a píseň nakonec zahyne na nedostatek dobrých nápadů. Zbývá snad jen „Eulogy“ – zastřená a nudnější verze „Bastards“, která bohužel posluchače na závěr definitivně uspí.

Rád bych o „Catharsis“ řekl něco pozitivního, opravdu. Když jsem si o albu udělal názor a přečetl několik recenzí zahraničních kolegů, které s mým pohledem až nečekaně souzněly, jal jsem se hledat alespoň něco, za co bych Machine Head jednoznačně pochválil, jenže kromě několika málo skladeb jsem opravdu nic nenašel. Dokonce i zvuk alba je protivný, se zbytečně hlučnými kytarami, neslyšnou basou, nedostatkem jakýchkoli jemnějších detailů (až na zmíněnou titulní skladbu) a s plechovkami od fazolí, které zcela zjevně používal Dave McClain místo některých bubnů.

Když do toho přidáte zbytnělé ego Roba Flynna, je to vražedná kombinace. Přestože mám dojem, že u piva bych se s Flynnem na lecčem shodl, jeho kázání o tom, že láska je silnější než zbraně, je prostě naivní. Láska možná porazí zbraně, ovšem ti, kteří album kritizují, si nic jiného než „fuck you“ nezaslouží. Alespoň je vidět, jak Flynn sám věří tomu, co káže. A to je asi to nejsmutnější na této etapě života Machine Head, smutnější než špatná hudba, který ji, zdá se, charakterizuje.