Země: Norsko Žánr: hard rock Datum vydání: 10.12.2013 Label: Crank Music Group Tracklist: 01. Diamonds 02. Black Wings 03. Live for Today 04. Moonchild 05. The Royal Brigade 06. New Year’s Eve 07. Like the Desert Miss the Rain 08. Tenebrous Lane 09. Darkened Soul 10. Have No Fear 11. A Tear and a Whisper Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Inverse Records

Přestože se s oblibou říká, že rock je mrtvý žánr, najdou se hordy kapel, které tento názor nesdílí a nadále pálí jednu desku za druhou, jež vycházejí z jeho odkazu. Co víc, i nově vzniknuvší spolky sází v mnoha ohledech klasická alba na stůl, jako by se nechumelilo, a podřizují tomuto svému záměru úplně vše. Na promosnímcích vypadají, jako by se fotilo v osmdesátých letech, zpěváci se nebojí uječených výšek a nešetří se velkými stadiónovými refrény, kterými pak duch let minulých promlouvá naplno. Jednou z takových kapel, kterým výše uvedené není cizí, je Malice in Wonderland. Ti se prozatím prezentovali debutovým albem “Malice in Wonderland”, jež vyšlo před devíti lety, a nyní, po dlouhé době, vychází druhé album s titulem “The Royal Brigade”.

Norsko sice proslulo jiným hudebním stylem, ovšem najdou se výjimky, které představují severskou krajinu i z trošku jiného hudebního světla, a správně tušíte, že Malice of Wonderland jsou jednou z těchto part. Přestože jsem zpočátku mluvil o rocku obecně, tak to není úplně přesný popis toho, co čtveřice vlastně hraje. Výmluvnější je melodický heavy rock / metal ve stylu švédských Europe s příměsí glamrockové teatrálnosti a gotické melodiky. Zní to nejspíš těžko proveditelně, ovšem v podání Malice of Wonderland překvapivě přirozeně. To však nečiní z “The Royal Brigade” o nic víc zajímavější album, než jsou běžné melodické heavy rockové počiny, přičemž se záměrně výhýbám označení heavy metalové, protože i když jsou občas ke slyšení typické hevíkové kytary a pochodové rytmy, tak drtivá většina materiálu je takový neútočný rock, jemuž k tuctové rádiové produkci chybí jen velmi málo. No, což o to, já mám mainstreamový rock docela i rád, ovšem musí v něm být něco zajímavého, co jej alespoň trochu nadzvedává nad úroveň žánrového průměru, který leckdy nestojí za nic. A to pomyslné “něco” Malice in Wonderland chybí. Ani skladatelsky, ani instrumentálními výkony to není žádný skvost, takže krom lehce zapamatovatelného zpěvu Chrise Wickeda, který některé skladby vyloženě táhne, je to skrz na skrz průměrná deska, které bych se v budoucnu klidně vyhnul.

Nevrdím, že se to nedá poslouchat, protože jako taková lepší kulisa “The Royal Brigade” funguje (minimálně v první polovině) dost dobře, ale prokousat se desítkou skladeb není při soustředěném poslechu procházka růžovým sadem. Přestože se na desce najde občas i nějaká povedená hitovka jako třeba “Live for Today”, kde se popustí uzda klasickému rockovému feelingu, jenž formou písničkové šlapavé tutovky funguje, tak takových momentů bohužel není mnoho. Pokud pominu zeppelinovské intro “Diamonds”, tak z celkem deseti písní se mi líbí celá polovina, přičemž u “Have No Fear” musím trošku přivřít oči před strukturou běžné odrhovačky, ale je pravda, že je to pořád lepší než uchcávačky plné patosu a prázdných emocí jako “Like the Desert Miss the Rain”, “Darkened Soul” a “A Tear and a Whisper”, což jsou opravdu nechutné balady plné rádoby teskných melodií. Fuj. Když se ke všemu poskládají ob skladbu vedle sebe, a všechny navíc v druhé polovině alba, tak díky takovým kravinám snad nemusím zmiňovat, že první půle je rozhodně tou silnější. Zatímco konec je mělněn blbostmi z ansáblu zmíněné trojice, tak úvod v podobě “Black Wings” či “Moonchild”, se dá skousnout bez větších problémů. Refrény sice pořád sází hlavně na účelovou hitovost než na promyšlenou melodiku, ale oukej, proč ne. Slyšet to v autě v rádiu, tak si hezky “zabubnuju” do rytmu. Abych byl patřičně důsledný, tak když už jsem nakousl rozdělení alba na dvě poloviny, tak poslední vyloženě povedenou skladbou, v níž se ve velmi dobrém světle uvede kytarista Tracy Loveless, je pohodová “The Royal Brigade” se sborovým refrénem. Na druhé straně pomyslné barikády se spolu s trojicí balad usadila “Tenebrous Lane” a hlavně vánoční “New Year’s Eve”, která je špatná, i kdyby byla myšlena jako vtip. Rozdíly mezi těmito dvěma tábory jsou víceméně kosmetické, ale přesto dokáže melodická hitovka vyznít líp jako energická “Live for Today”, než slabá druhá polovina, která je vážně tragická.

Těžko říct, co se v průběhu oněch devíti let, které uplynuly od debutového počinu, v kapele událo, ovšem upřímně doufám, že nestrávili celou dobu přípavou své novinky, protože by to byly promarněná léta, když se nejedná o nic víc než obyčejnou melodickou desku, která sice neurazí, ale že bych z ní spadl ze židle? To teda v žádném případě. Podobná alba se dají dělat s mnohem větší grácií, a pokud by se Malice in Wonderland na “The Royal Brigade” dokázali oprostit od manýrů standardní mainstreamové žumpy, která si klade za úkol hlavně nikoho nepobouřit a zalíbit se všem, tak bych snad i mohl chválit, ale takhle je výsledkem umělecky prázdná, avšak na pohled velmi líbivá deska, která se při troše dobré vůle dá vydržet po dobu trvání prvních čtyř až pěti skladeb. Pak to jde těžce do kopru, takže jednoduchou matematikou si při poměru 50:50 mezi povedenými a slabými skladbami dokážete dosadit výsledné hodnocení, které je stejně průměrné jako album samotné.