Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.8.2018 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Flaming Black Zenith 02. Blood Across the Firmament 03. These Foundations of Darkness 04. Nightbound 05. Labyrinth of Dying Stars Hrací doba: 44:30 Odkazy: –

První pohled (H.):

„Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době.

Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

Mnozí jistě budou tvrdit, že ano, že je „Ebony Tower“ nezemským dílem těch nejvyšších kvalit. Už jen z principu. Ať už díky soudobému nešvaru přechvalování čehokoliv nebo zoufalému hladu po zážitcích, díky němuž mnohdy sami sobě namlouváme, že je něco hlubší, než ve skutečnosti je, aby naše životy nebyly tak prázdné.

Takhle to zní, jako kdyby měl následovat pořádný pojeb, ale tak to úplně není. Spíš jsem jen chtěl jemně naznačit, že „Ebony Tower“ prostě není geniální deska, není to žánrová revoluce ani budoucí klasika, dokonce to není ani album roku. Je to „jenom“ hodně dobrá nahrávka, která byla složena s rozmyslem a určitou, vlastně i dost přitažlivou vizí.

Materiál sám o sobě je nesporně kvalitní. Muzikanti stojící za Mare ostatně už v minulosti prokázali, že skladatelský skill mají, a to nejen v rámci Mare. Čili se nejedná o žádné překvapení. Jednotlivé písně jsou poměrně variabilní a obsahují množství zajímavých zákoutí a momentů, na nichž je vidět, že norsko-švédská čtveřice na nápady úplně nestrádá. Všechny přítomné nástroje odvádějí svou práci prakticky bez výhrad a mají ve finální podobě alba svoje místo i prostor. Vyzdvihnout lze i vokály HBM Azazila, který namísto standardního žánrového skřehotání předvádí majestátní „zpěvné“ zaříkávání a vytáhne i kreace, které nechají vzpomenout na výkon Attily Csihara na legendárním „De mysteriis dom Sathanas“. Nakonec, duch tohoto žánrového pomníku při poslechu „Ebony Tower“ visí ve vzduchu nejen díky vokálům. Na mysli mám ale víc atmosféru než kvalitu.

Ve skladatelské rovině tedy problém evidentně není. Ta je naopak vysoce nadprůměrná. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem se k tomuhle zjištění proposlouchal. Ne snad, že by „Ebony Tower“ bylo tak nepřístupným dílem, svým způsobem zní naopak zbytečně přístupně. Spíš jsem jaksi neměl potřebu tu desku plně vnímat a soustředit se. Čím to?

Najít příčinu zas tak obtížné není, klidně si na ni hned ukažme prstem – zvukově „Ebony Tower“ nemá takovou sílu, jak bych si představoval. Prostě to na můj vkus zní zbytečně přívětivě a sytě, díky čemuž se vytrácí charisma a živočišnost, které přímo tekly ze starších neřadových nahrávek jako „Throne of the Thirteenth Witch“ nebo „Spheres Like Death“. Věřím, že mnohým tento přístup bude vyhovovat více, ale pro mě osobně jde trochu o zklamání, jakkoliv takové pojmenování může znít u desky jako „Ebony Tower“ zbytečně příkře.

Pocity jsou tedy lehce rozporuplné. Na jednu stranu je bez diskuze, že „Ebony Tower“ má nemalou úroveň a že dost jiných kapel takové album nenatočí za celou kariéru. Na straně druhé tu je ale malý červíček pochybnosti, který nahlodává… nahrávka prostě není zas až tak odzbrojující a starší věci mě bavily výrazně víc.

---

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

7. 3. 2014, Krakov. Je něco po desáté/jedenácté a právě skončil nejlepší koncert, jaký jsem v životě zažil. Z urvaného místa u hrazení se ohlížím do řídnoucího publika po těch několika známých tvářích a odpovědí na otázku „Tak co Mare?“ mi jsou obvykle nevěřícné pohledy a užaslé kroucení hlavou. Já po pražském koncertu (2012) moc dobře věděl, co mě čeká, ale tentokrát jsem byl uhranut ještě víc, takže jsem měl pro své známé neschopné najít správná slova pochopení. Je tedy jasné, že na „Ebony Tower“ jsem se těšil hodně a nebyl jsem ani zdaleka sám. O to se kapela zasadila vzácnými, ale o to mocnějšími koncerty, na které se sjížděli fanoušci takřka z celého světa, a samozřejmě i velice solidními ípky „Throne of the Thirteenth Witch“ a „Spheres Like Death“.

U předchozích krátkých titulů, zvláště u „Spheres Like Death“, lze vysledovat konkrétní zdroje inspirace, zde je ale souhrn vlivů velice jednotlivý a těžko rozlišitelný. Přesto však zůstává „Ebony Tower“ archetypální ukázkou staré nordické temnoty, jak ji hráli Emperor ještě před debutem, Dødheimsgard a Mayhem na svých prvotinách, nebál bych se ani poukázat na uhrančivou čerň „Under the Funeral Moon“ nebo atmosféru prvních desek Veles a Infernum, pokud si zde odmyslíme nekompetentní hráčství. Vzývána je ale především nadčasová esence žánru. Mare není přiblblá retro kapela a ví, že oltář Satana netřeba velebit dětinskými řečmi a narcistními výstřelky, ale je třeba jej vyhledat například v místech, na která odkazují v posledních větách „Labyrinth of Dying Stars“, nejstarší to skladby „Ebony Tower“.

Pokud je debut Mare něčím výjimečný, je to svou nokturnální, beznadějně ponurou atmosférou. „Ebony Tower“ zmíněné atmosféry dosahují zlomocnými riffy a majestátním kázáním Blixovým; určitě nebudu sám, kdo si při poslechu zažil silné mrazení anebo alespoň jakýsi tíživý pocit uvnitř způsobený především těmito dvěma aspekty hudby. Ale i když v rámci každé (black)metalové desky jsou riffy a atmosféra alfou a omegou, a „Ebony Tower“ nabízí riffy i atmošku jako bič, je zde jistá, zásadní slabina.

Nemyslím si, že by „Ebony Tower“ mělo čím překvapit. Mare umí své motivy vygradovat, monotónní opakování riffů je vždy ozvláštněno mnoha hráčskými detaily, ale v rámci samotné výstavby skladeb „Ebony Tower“ těžce pokulhává a díky fádním kompozicím se materiál až nepříjemně rychle ohrává. Což je vzhledem k létům čekání (a kdo ví jak dlouho se bude čekat na materiál další) docela problém. Snad jen ta úvodní „Flaming Black Zenith“ částečně zpochybňuje výše uvedenou myšlenku. Toto vnímám jako největší negativum nahrávky, ale dovolím si ještě nadhodit pár zatrpklých poznámek.

Bylo opravdu tak nutné vyhodit „Sort messe“ a kdovíkolik minut ambientního materiálu, jen aby se album vešlo na jedno LP? Proč se na produkci dělalo tak strašně dlouho, když je nakonec absolutně bez jakékoliv přidané hodnoty? Ještěže nedošlo ke katastrofě a finální verze nezní tak, jak jsme mohli slyšet na prvně vypuštěné (již smazané) verzi „These Fountains of Darkness“ s dominantní basou, ještě utopenějšími bicími a podivným mixem kytar. Naštěstí mi netrvalo dlouho si na sound zvyknout. Hlavně že jde všechno dobře slyšet…

Je nepopiratelné, že členové Mare jsou blackmetalové esenci oddáni se vší vážností, akorát se ukázalo, že skutečně nepatří mezi nejzářnější talenty. Ale já to tak nějak tušil. „Ebony Tower“ je velice dobrá deska, kvalitně odvedené řemeslo, ze kterého sálá skutečné duchovní přesvědčení, o tom žádná. Ale dělat z tohoto alba například „De mysteriis dom Sathanas“ současné generace by byla pitomost.

---