Země: USA Žánr: alternative metal / industrial rock Datum vydání: 1.5.2012 Label: Cooking Vinyl / Hell, etc. Tracklist: 01. Hey, Cruel World… 02. No Reflection 03. Pistol Whipped 04. Overneath the Path of Misery 05. Slo-Mo-Tion 06. The Gardener 07. The Flowers of Evil 08. Children of Cain 09. Disengaged 10. Lay Down Your Goddamn Arms 11. Murderers Are Getting Prettier Every Day 12. Born Villain 13. Breaking the Same Old Ground Hodnocení: H. – 3/10 Kaša – 4/10 Průměrné hodnocení: 3,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Marilyn Manson je docela dost zajímavá postavička hudebního byznysu. Svého času si udělal velké jméno na tehdy šokující image a také velké porci kontroverze, která samotného Mansona i celou jeho kapelu obklopovala. A co bylo důležité – dokázal to propojit i s odpovídající muzikou, jež byla vždy správně úchylná. Právě tahle jakási groteskní, výstřední a ujetá atmosféra byla vždy tím nejzajímavějším na celém Marilynu Mansonovi – dýchala tím jeho hudba, prezentace, koncerty, všechno. Jenže časy se mění… zrovna v případě Mansona se chce dodat: bohužel. Po desce “The Golden Age of Grotesque”, kterou s odstupem času považuji za to nejlepší, co kdy Manson vydal, šla veškerá jeho hudba kamsi do kopru. Po turné na podporu alba se Marilyn Manson na chvíli odmlčel, a když se poté vrátil s “Eat Me, Drink Me”, najednou to byl úplně jiný Manson… a dle mého skromného názoru – o poznání horší.

Osobně si nemyslím, že bych byl zrovna ten typ člověka, který za žádnou nedokáže skousnout vývoj nějaké kapely, právě naopak spíše preferuji, když hudebník nestojí na místě, ale je nutné, aby jakákoliv změna proběhla s citem. A to Manson v minulosti uměl – žádné z jeho prvních pěti alb není stejné, měnila se nejen jeho hudba, ale i jeho image (která, co si budeme povídat, byla zrovna u něj vždy stejně důležitá jako samotná muzika), vždy však v rámci mezí a stylu, se zachováním ducha toho, o čem Mansonova hudba byla. Ale právě tohle s “Eat Me, Drink Me” skončilo – a jak se zdá, nadobro. Onu zmiňovanou prezentaci zas až tak neprožívám, tudíž to bych ještě přežil, avšak ta největší změna proběhla právě po hudební stránce. Zmizela ta hezky úchylná pitvorná atmosféra, zmizelo vše, co dělalo Mansona Mansonem. Jako nepovedený experiment by se to dalo vzít, ale ani následující “The High End of Low” z roku 2009 situaci nevylepšilo, naopak šlo snad o ještě větší žumpu, která už byla na hranici poslouchatelnosti. Drtivé kritiky a výrazné propady v prodejnosti obou nahrávek daly jasně najevo i samotnému panu principálovi, že tady je asi něco špatně…

“Born Villain” na mě již od počátku působilo jako takový pokus o návrat k minulosti, k tomu, co dřív fungovalo. Alespoň opětovné angažování baskytaristy Twiggyho Ramireze, který s Mansonem prožil jeho nejslavnější období (aktuálně se ovšem chopil kytary), nebo horlivé přirovnávání nového materiálu ke starším věcem jako “Mechanical Animals” nebo “Portrait of an American Family” tomu výrazně nasvědčovalo. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mne přepadl (jak se ukázalo, hodně naivní) pocit, že tentokrát by to po dvou průserových nahrávkách mohlo opět klapnout. Singlovky “No Reflection” a “Born Villain” sice žádné extrémní zázraky nebyly, ale už jen to, že šlo minimálně v případě “No Reflection” o relativně poslouchatelný song, bylo při vzpomínce na “Eat Me, Drink Me” a “The High End of Low” pozitivní. Rovněž videoklipy slibovaly, že by album mohlo být solidní – už žádné rádoby pokusy o pseudoumění, ale opětovná snaha o to, aby vše vypadalo pokud možno co nejúchylněji – přesně tak, jak to od Mansona máme rádi. Odpovídá tomu ale i konečný výsledek “Born Villain”?

Bohužel nutno říct, že ne, neodpovídá. Na rozdíl od předchozích dvou alb je sice na “Born Villain” chvílemi znát snaha odrazit od toho kvalitativního marastu, v němž excelovalo zejména “The High End of Low”, avšak naneštěstí se opravdu jedná jen o snahu. To sice stačilo na to, aby “Born Villain” bylo méně na vyzvracení než jeho dva předchůdci, nicméně ani to nepomohlo k tomu, aby se Manson dostal alespoň na průměrné hodnocení. Ale nedá se svítit, kde nic není, nedá se nic brát, a kde nejsou dobré songy, tam se nedá chválit. A na “Born Villain” dobré songy opravdu nejsou…

Úvodní “Hey, Cruel World…” ještě není špatná, dokonce by se o ní opravdu dalo říct, že svým zvukem připomíná některé starší věci, stejně tak jako druhá “No Reflection”. Posluchač si nejspíš v této chvíli řekne, že tak zlé to nakonec není, začátek alba ujde a teď se to rozjede. Jenže ono se to jaksi nestane. Následujících několik skladeb jsou v podstatě bláboly o ničem, jakési šmidlání bez jakéhokoliv nosného nápadu či náznaku něčeho kvalitnějšího. To, co se zpočátku zdálo jen jako slibný a poslouchatelný úvod, navnazující na mnohem víc, se nakonec ukáže být tím nejlepším, co “Born Villain” nabízí. A vzhledem k tomu, že ani to není kdovíjaká sláva…

Mohu vám říct zcela upřímně, že prokousat se celou deskou až do jejího závěru, se rovná vpravdě heroickému výkonu, neboť nuda a špatná kvalita útočí ze všech stran, nicméně jsem tuto strastiplnou cestu dobrovolně několikrát podstoupil. Přesto jsem však na “Born Villain” nedokázal najít nic, co by stálo alespoň za nějakou zmínku. Kromě dvou výše zmiňovaných písniček, které se dají poslouchat, už na desce není jediný song, o němž by si člověk mohl říct “oukej, tak tohle je dobrý”, vše je to takové bez příchuti, nevýrazné, o ničem. Mohl by tu vyjmenovat celý tracklist, ale bylo by to dobré jen k procvičení negativních přívlastků – hrůza, děs, nuda, hovadina a tak dále. Nemá to cenu. Dvě poslouchatelné písničky na úplný začátek a pak už jen jedno více jak padesátiminutové hudební placebo, muzikální vakuum, prostě nic…

Uznávám, že na “Born Villain” je pozitivní jedna věc – je o malinko lepší než “The High End of Low”. Ale to není myšleno zrovna jako kdovíjaká pochvala. Novinka je asi tak na stejné úrovni jako “Eat Me, Drink Me”, což znamená na nikterak valné úrovni. Pokud se “Born Villain” mohlo zpočátku zdát když ne jako slušné album, tak alespoň jako případný odrazový můstek k lepším časům v hudebním táboře Marilyna Mansona, realita výsledné nahrávky nakonec ukázala, že bylo toto zdání poněkud mylné. Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. Některá starší alba mám opravdu rád, ale to, co Marilyn Manson hraje v současné době, se s prominutím dá poslouchat jen velice těžko. Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.

Další názory:

Nechce se mi věřit, že člověk, který má na svědomí takový klenot jako “Holy Wood (in the Shadow of the Valley of Death)”, dokáže mezi lidi vypustit takovou ohavnost jako “Born Villain” (o předchozím “The High End of Low” snad ani nemluvě). Na novince je špatně snad úplně všechno. Nemá cenu hledat nejhorší nebo nejpovedenější song, protože do té druhé kategorie bych toho s výjimkou dvou, tří skladeb opravdu moc nezařadil. Písně nefungují samostatně, nemají žádnou atmosféru, zajímavé nápady a celkově působí dost utahaně a nudně. V žádném případě ze mě nemluví nějaká zaujatost, jak by se možná mohlo zdát, mám toho chlápka rád, protože svými staršími alby vlil do rockové hudby novou krev a zasloužil se o její posun, za což ho budu obdivovat po zbytek života, ale “Born Villain” je špatné až běda. Do úplného konce jsem jej na jeden zátah zvládl doposlouchat pouze dvakrát. Co se na novince opravdu povedlo je závěrečný bonusový cover folkové “You’re So Vain” Carlyho Simona, ale to je hudebně asi všechno. Do jisté (dost velké) míry z úcty k jménu: 4/10.
Kaša