Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 6.6.2014 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Watchers 02. Psywar 03. Trinity 04. Pandaemon 05. MILAB 06. VI.Sec. 07. Throne of Time 08. Corpse of Care 09. Posthuman 10. Aion Suntelia Hodnocení: H. – 8,5/10 Kaša – 8/10 Atreides – 9/10 Skvrn – 8/10 Thy Mirra – 7/10 Průměrné hodnocení: 8,1/10 Odkazy: web / facebook / youtube

Pokud bychom chtěli jmenovat nejlegendárnější kapely black metalového žánru, není vůbec o čem diskutovat – ať si o jejich tvorbě myslíte cokoliv, jméno Mayhem prostě zaznít musí. Podle mě je to jednoznačně nejvíc zásadní skupina proslulé druhé vlny black metalu… jasně, někdo by mohl oponovat s Burzum, ale z mého pohledu stojí Mayhem co do vlivu ještě o stupínek výš (čímž nutně neříkám, že mám jejich tvorbu radši). Základy žánru sice už před nimi položily formace jako Venom, Celtic Frost (Hellhammer) a především Bathory, ale osobně si myslím, že to byli právě Mayhem, kdo celému stylu vtiskl tu jeho typickou podobu a estetiku, již dnes chápeme jako klasický black metal.

Zároveň s tím ovšem platí, že Mayhem nikdy nebyli obyčejnou a průměrnou kapelou, která jen drhne ten svůj “klasický black metal”, naopak byli vždy o krok kupředu. Nejdříve všem se svou ranou tvorbou ukázali, jak se má dělat sypací black metal, a když to po nich začali všichni opakovat, tak už na “Grand Declaration of War” experimentovali s elektronikou. Jistě, rozhodně nebyli první, kdo zkoušel spojit industrial s black metalem, už před nimi se do toho pustili třeba Mysticum, zásadní desky Dødheimsgard nebo Aborym také vyšly dříve. Chtěl jsem ovšem říct jinou věc – na každé své nahrávce Mayhem byli vždy zase o kus jinde než na té minulé a vždy se dokázali posunout dál. Otázkou je, zdali to platí i o “Esoteric Warfare” a zdali novinka opětovně dokázala udržet vysoce nastavenou laťku tvorby téhle kultovky…

Mayhem svými dlouhohrajícími nahrávkami vždy docela šetřili. Ostatně, letos je to přesně 30 let od jejich vzniku a “Esoteric Warfare” je teprve pátým řadovým počinem, na nějž se navíc čekalo dlouhých sedm roků. V neposlední řadě pak v mezičase od minulého opusu “Ordo ad Chao” proběhla jedna zásadní změna – sestavu opustil dlouholetý kytarista Blasphemer, jenž složil drtivou většinu hudby na předcházejících třech albech. Rozhodně tedy bylo na místě se ptát, jak bude vypadat výsledek po odchodu člověka, který doposud třímal skladatelské otěže, byť na jeho místo nenaskočil žádný amatér. Na pozici Blasphemera totiž přišel protřelý mazák Teloch, jenž působí nebo působil ve formacích jako Nidingr, The Konsortium, 1349 nebo Gorgoroth.

A jak že to tedy dopadlo? Nebudeme chodit kolem horké kaše – stále to jsou Mayhem. A to jak co do hudebního projevu, tak co do kvality, což myslím asi hovoří za vše. Opět se jedná o trochu něco jiného než na minulém majstrštyku, přesto bych se nebál o “Esoteric Warfare” tvrdit, že jistá podobnost a návaznost zde bezesporu je. “Ordo ad Chao” byl hnus a bahno se špinavým soundem a odpornou atmosférou a právě odsud si “Esoteric Warfare” vypůjčuje svou nehostinnou, skličující atmosféru a odtažitost. Nicméně to nežene až do takového extrému, jako tomu bylo právě na “Ordo ad Chao”, ani zvukově ne, takže se tentokrát nekoná až taková zahuhlanost… v tomto ohledu možná vzdáleně vidím menší paralelu s “Chimera”, na niž jsem si díky některým melodiím rovněž vzpomněl. V žádném případě ovšem neplatí, že by Mayhem na “Esoteric Warfare” jen udělali extrakt ze své dřívější tvorby, protože novinka je v rámci jejich diskografie pořád jasně identifikovatelná a ukazuje kapelu opět v trochu jiném světle, aniž by popírala minulost.

Kromě již zmiňované nevlídné atmosféry a lehce misantropického nádechu vládnou na “Esoteric Warfare” především dvě věci. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat důležitost kytar (které jsou jinak skvělé) nebo baskytary, s níž Necrobutcher rozhodně předvede nejeden kulervoucí výstup (například když si vezme hlavní slovo v polovině pátého tracku “MILAB” – to je jeden z těch momentů, na něž se při poslechu vždy vyloženě těším), tak jsou to především bicí a vokál. To však asi pro nikoho nebude žádné velké překvapení, protože všichni víme, jací mistři svého oboru mají rytmiku a zpěv v Mayhem na starosti…

Bicí artilerie je samozřejmě v režii Hellhammera… říkejte si co chcete, ale tenhle chlap je prostě borec, který si jen těžko hledá konkurenci – a to nejen na poli black metalu. Jestli by si měl někdo na svůj nástroj pořídit zbrojní pas, tak je to právě on, protože jeho práce na kopácích vždycky neskutečně zabíjí a “Esoteric Warfare” v tomto ohledu ani v nejmenším není výjimkou. Jakmile začne Hellhammer sypat, tak je to prostě a jednoduše extratřída. A vokál? To snad ani nemá cenu komentovat – Attila Csihar je naprostý ďábel a to, co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, prostě nemá obdoby. Své hrdelní běsy tahá snad ze samotného pekla a na jakékoliv desce, na níž se podílí, to vždy a znovu potvrzuje – a ani v tomhle “Esoteric Warfare” není výjimkou, protože i zde Attila předvádí celý svůj šílený arzenál. Znám lidi, kteří tvrdí, že tenhle maďarský génius extrémního zpěvu svým “kňouráním” Mayhem definitivně dojebal, ale já si to ani v nejmenším nemyslím – i když možná půjdu proti proudu, při vší úctě k ostatním je to pro mě osobně právě on, kdo je jediným pravým frontmanem Mayhem a tím nejlepším vokalistou, jakého kdy skupina měla. A “Esoteric Warfare” mi opětovně dává za pravdu.

Pokud byste chtěli, abych vyzdvihnul nějaké konkrétní skladby z “Esoteric Warfare”… no, já vím, že je to klišé, ale upřímně se mi do toho příliš nechce, jelikož to na mě funguje jako ucelená deska, tak to beru a nemám sebemenší důvod z toho vytahovat nějaký konkrétní dílek… i v tomto ohledu mi nová nahrávka připomíná “Ordo ad Chao”, kde jsem to vnímal úplně stejně. Kdybyste mě vážně nutili, mohl bych říct, že jsem si hodně oblíbil třeba “Trinity” nebo “Corpse of Care”, ale jinak si myslím, že opravdu celá desítka válů hravě drží vysokou úroveň kvality a působí na mě konzistentně. Jednoduše řečeno – “Esoteric Warfare” je deska, ne sbírka písniček, tak proč se s tím srát a tahat z toho nějaké songy na úkor ostatních.

Je možná pravda, že již několikrát zmiňovaného “Ordo ad Chao” si cením ještě o kousek výše a třeba s “De Mysteriis dom Sathanas” může “Esoteric Warfare” soupeřit jen těžko, protože tomuhle albu obrovsky přidává kredit ta jeho historická hodnota. Porovnáním s “Grand Declaration of War” a “Chimera” si rovněž nejsem úplně jistý, tam to asi spíš záleží na konkrétní náladě, jaký počin by to vyhrál… ale ono je to vlastně úplně jedno, protože přednější je jiná věc, kterou jsem už vlastně jednou zmínil. Ať novinka ze souboje se svými předchůdci vychází jakkoliv, pořád je “Esoteric Warfare” deskou, jež do posledního prohnilého puntíku dokáže dostát legendárnosti jména Mayhem – a to hovoří za vše a také je to pro mě to stěžejní. A i díky tomu jsem s “Esoteric Warfare” naprosto spokojený a Norové s touhle plackou naplnili má (dost vysoká) očekávání…

---

Další názory:

Možná si říkáte, proč člověk, který na našem skromném blogu v minulosti několikrát vyjádřil svou nelibost v klasickém black metalu, poslouchá a hodnotí “Esoteric Warfare” norských Mayhem. No, právě proto, že se jedná o Mayhem. Legendu žárnu. Jejich novinku si prostě nelze nechat ujít, a přestože to není vyloženě můj šálek čaje, tak mě to svým způsobem baví. “Ordo ad Chao” je pro mne dodnes strašně nepřístupná deska, jejíž atmosféra je mi až vyloženě nepříjemná, ale “Esoteric Warfare” je mnohem poslouchatelnější. Nemluvím teď o nějakém vyměknutí, ale skladby i celkový sound nejsou natolik nepřátelské, jak jsem očekával. Pitvat desku po hudební stránce je zbytečné, protože H. to udělal perfektně, takže jen vyjádřím své nadšení nad výkony všech zúčastněných a jmenovitě nad Attilou, jehož výkon je dechberoucí. Ten člověk snad ani není člověk a to, co předvádí v asi nejlepší skladbě “MILAB”, je neuvěřitelné. Stejně tak se mi však líbí ukrutný náser “Psywar”, protože jak už padlo v recenzi – “Esoteric Warfare” je deska velmi vyrovnaná, na níž se vyloženě hluchý moment hledá velmi špatně. A proč tomu po tolika slovech chvály nedávám víc než 8 bodů? Upřímně si nemyslím, že se k tomuto albu budu pravidelně vracet, čímž ale nevyvracím jeho kvality… jen si ve volných chvílích pustím radši něco jiného.
Kaša

Jednou na to prostě dojít muselo. Hodně lidí kolem mě nechápe, jak můžu poslouchat black metal a přitom neznat takovou stěžejní kapelu žánru, jakou Mayhem bezpochyby jsou. A upřímně řečeno, donedávna mě to ani nijak zvlášť netrápilo – dokud jsem se k tomu konečně nerozhoupal a nedal si s Mayhem první dostaveníčko v podobě “Esoteric Warfare”. Pak už se dostavily jen nadávky do debilů a hlad po starší tvorbě, protože novinka mě (nijak nepřekvapivě) dokázala strhnout. Principál Attila Csihar mi svým vokálem dokázal řádně pocuchat sluchové ústrojí a zbylí mistři nástrojů v čele s Hellhammerem rovněž. Ačkoliv na mě ve světle spolků jako The Body album nepůsobí tak skličující a dusivou atmosférou, lidství potírající nihilismus a zloba z “Esoteric Warfare” sálá na sto honů a nezbývá mi, než to Mayhem žrát i s navijákem. Jak již zmiňuje H., album výborně funguje jako jednolitý celek, přičemž svojí formou připomíná černý monolit, tak dobře známý z děl A. C. Clarka. Podobně jako on totiž zažehává v neznalém člověku něco nového, nový pohled na celou situaci a nutí ho přemýšlet a vyvíjet se. A v případě Mayhem na vlastní kůži zakoušet severský mráz, hněv a sebedestruktivní stavy.
Atreides

O tom, že skrze “Esoteric Warfare” Mayhem vychrlili další várku prvotřídního zla, zloby, hnusu a jiných povznášejících věcí, nemá smysl spekulovat. Hellhammerovi to opět šlape na jedničku, svými blast beaty neustále strhává black metalovou špínu k dokonalému teroru a Atillovi to podle očekávání kvílí, vřeští i kvičí. A sluší se říct – oba jmenovaní potvrzují svou, zdá se, neohrozitelnou pozici žánrových špiček. Ne, že bych nechtěl i jmenovat další členy, ale tihle dva prostě vyčnívají a v současné době jsou na svých nahrávkách “nejviditelnějším” důkazem (omluva skladatelům), že Mayhem tu jsou stále v plné polní. Přesto to bez mého rýpnutí nepůjde. Uznávám, že se mi “Esoteric Warfare” ani za těch deset poslechů úplně nezatavila pod prsty, ale i tak si nemůžu pomoct – není tak svébytná jako její někteří předchůdci. A to je hlavní důvod, proč bude minimálně trojici “De Mysteriis dom Sathanas”, “Grand Declaration of War” a “Ordo ad Chao” koukat jen na záda.
Skvrn

Když mi bylo šestnáct, dostal jsem se nějak k legendárnímu příběhu o Vargovi a Eurovi, skrz které jsem si obstaral svoje první black metalová alba, a sice “Hviss lyset tar oss” a “De Mysteriis dom Sathanas”. Do Burzum jsem se hned naprosto zamiloval, zatímco Mayhem mě vůbec nebavili a nenašel jsem si k nim cestu v podstatě nikdy. Mám rád právě víc atmosférické a introvertní věci jako právě Burzum, Wolves in the Throne Room nebo Alcest a tyhle kozlí zlometaly typu Mayhem nebo Immortal mě nikdy moc nebraly, a když už, tak to musí být třeskutá sranda jako Carpathian Forest, takže jsem chtěl původně hodnocení odpískat, abych ikoně žánru neshodil známku jenom proto, že mě to prostě neba, ale nakonec jsem se do “Esoteric Warfare” stejně pustil se záměrem pokusit se ohodnotit desku tak nějak objektivně. Existuje obří spousta desek, kde první dva songy posluchače napnou a nakopnou, ale po třetím songu začne nuda, kterou utne nějaký zajímavý zavírák. U “Esoteric Warfare” je to přesně obráceně, první dva tracky jsem nezkousával a myslel jsem, že to ani nedojedu do konce, potom se ale trochu zpomalilo, zvážnělo a zhutnělo. Po počátečním bordelu se dostavila kýžená atmosféra a já si zbytek alba užil vlastně až do konce. Nebudu ani vybírat, která píseň mě zaujala nejvíc, stačí asi říct, že singlová “Psywar” to fakt není, což mě od poslechu desky lehce odradilo už v únoru, kdy kapela pilotní song vyslala na síť. Nutno říct, že Mayhem pro mě jakoby s dvacetiletým rozestupem desek, které jsem si od nich pustil, celkem překvapili, čekal jsem, že to bude nuda, nakonec mě to místy i bavilo, takže sedmička je z mé strany asi odpovídající a maximálně důstojné hodnocení pro slovutné a velké jméno, jako je Mayhem.
Thy Mirra

---