 |
| Země: Německo Žánr: progressive death metal Datum vydání: 23.4.2014 Label: Steamhammer Tracklist: Hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
Myslím si, že tento stav, který já osobně chovám k Mekong Delta, nebude pro mnohé z vás nic, co jste ještě nezažili. Nazývejme to třeba úmyslná ignorace, protože přesně takhle bych svůj dosavadní přistup k této německé partě nazval. Ale obecně bych to řekl tak, že na scéně funguje kapela, která je zástupem fanoušků považována za veličinu svého žánru. Tušíte, že by se vám to papírově mělo líbit a stejně si nedáte tu práci, abyste si tvorbu této party patřičně naposlouchali nebo přinejmenším jí alespoň dali šanci, zdali je to opravdu tak dobré, nebo nikoli. V době vydání “Lurking Fear” jsem podlehl nadšeným recenzím, album si sehnal a ani jej nedoposlouchal, protože mi to přišlo jako strašná blbost. A nyní, po nějakých sedmi letech, je tady druhá šance, která logicky přišla s možností recenzovat “In a Mirror Darkly”.
Hned na úvod zklamu všechny fanoušky kapely, kteří se těší na ódu na to, jak je novinka jejich lásky neskutečný počin, protože ačkoli jsem si vědom toho, jak je “In a Mirror Darkly” všeobecně nadšeně přijato, tak si nemůžu pomoct, ale mě to prostě nebaví tak, jak by mělo. A to jsem se vážně snažil do něj proniknout a poslouchal jsem ho zleva, zprava, počtem poslechů bych atakoval mé letošní nejoblíbenější alba a přesto nemůžu říct, že bych podlehl kouzlu progresivního thrash metalu, jak jej představuje parta kolem Ralpha Huberta.
Předně jsem byl docela zaražen tím, jak málo je na albu toho thrash metalu, na který jsem se tolik těšil. Ne snad, že bych měl problém obecně s progresivním metalem, jehož postupy jsou hodně ovlivněny klasickou hudbou, ale překvapení to pro mne bylo. Rozplývat se nad instrumentálními výkony je nošením dříví do lesa, protože když už se kapela rozhodne na album zařadit tři instrumentální kusy (včetně intra “Introduction”), tak si musí být vědoma své technické zručnosti, která je z “In a Mirror Darkly” cítit opravdu mocně. A to i v písních, které jsou obhaceny zpěvem. Hodně mě nadchla především výrazná baskytara, jež má přesně takový prostor, jaký si zaslouží. Celkově tak podtrhuje místy až klasické vyznění hudby Mekong Delta, protože aniž by se použil orchestr, tak mají zejména instrumentální písně pomyslnou pečeť nositele klasického hudebního vzdělání se schopností skladby partitur pro velké orchestry.
Ale přímo k “In a Mirror Darkly”. Nerad bych dělil písně do nějakých skupin, protože “In a Mirror Darkly” je album hudebně nesmírně rozmanité a různých zvratů bych se snad ani nepočítal, takže si buďte jisti, že se dočkáte snad úplně všeho. Od klasické akustické kytary, přes melodické vyhrávky, thrashové kytary, art-rockové poklidné pasáže až po špetku jazzových rytmů. Výsledná podoba jednotlivých songů ovšem není nijak rozháraná na všechny strany, protože jestli něco nemůžu Mekong Delta v souvislosti s novinkou po hudební stránce upřít, tak je to skutečnost, že to album zní strašně soudržně. To, že mne polovina skladeb vůbec nebaví, už je něco jiného.
Je celkem jedno, jestli zrovna hraje některá z intrumentálních skladeb jako roztahaná “Ouverture”, naproti tomu skvělá “Inside the Outside of the Inside”, nebo nejlepší píseň z celého alba “Janus”, jež je skutečnou lahůdkou, jíž jsem si díky své komplexní struktuře postupně téměř zamiloval. Co jsem tím ale chtěl říct je, že všechny písně mají svůj jednotný rukopis, který se nevytrácí jak při poslechu našlapané prog metalové jízdy “The Arrmageddon Machine”, tak velice plytké utahanosti jménem “The Silver in Gods Eye”, na níž mě nebaví vůbec nic. Jako taková předzvěst už zmíněné “Janus” ji do jisté míry chápu, protože jednotlivé kompozice na sebe do jisté míry navazují, takže se nehodí brát je úplně samostatně, ale “The Silver in Gods Eye” je úplným krokem vedle, který mi nic neříká. Sorry.
Závěrečná dvojice “Hindsight Bias” a “Mutant Messiah” už možná není není oproti zbylým kusům tak rozmanitá, protože obě přináší asi ty nejthrashovější momenty a celkově jsou hnány v rychlejším tempu, ale přesto jsem si oblíbil pouze druhou jmenovanou. A to jsem se právě na tyto skladby těšil nejvíc. “Hindsight Bias” zaujala možná tak zpěvnou vokální linkou Martina LeMara, jehož hlas do takto technické hudby pasuje úplně bez problémů. Důležité je, že disponuje širokým rozsahem, takže podtrhuje hudební rozmanitost celého díla. A to dokazuje třeba v závěrečné “Mutant Messiah”, která patří k těm lepším momentům z “In a Mirror Darkly”.
Zpočátku jsem si říkal, jakou výhodu pro mne bude mít fakt, že neznám starší tvorbu a alba považována za klasiku jsem vlastně ani neslyšel, takže nebudu mít s čím srovnávat a nechám tak promluvit kvality “In a Mirror Darkly” samy za sebe, ale teď jsem na první počiny tak zvědavý, že je snad i zkusím prozkoumat, jestli nějak změním názor. Neříkám, že Mekong Delta nahráli špatnou desku, protože i když tady té kritiky padlo víc než dost, tak uznávám, že to album je do detailu promyšlené, zajímavých momentů v sobě skrývá taky dost a instrumentálně je skvěle zvládnuté, ale já se při jeho uceleném poslechu dost nudím. Nevím, možná je to na mě až příliš velké umění, které nejsem schopný pochopit, ale protože je recenze čistě subjektivní názor, tak nebudu srab a nebudu se schovávat za objektivní kvality, takže výsledné hodnocení tak akorát odpovídá mým dojmům z “In a Mirror Darkly”. Prostě průměr, který je z mého pohledu až zbytečně přechvalován (a myslím tím pouze novinku, ne kapelu a její tvorbu jako celek – to jen, aby bylo jasno).
Podobné články
25.3.2016 Obscura – Akróasis Recenze
24.3.2015 Hannes Grossmann – The Radial Covenant Minirecenze
7.3.2009 Obscura – Cosmogenesis Minirecenze
13.9.2017 Nocte Obducta – Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald) Recenze
29.9.2017 Zurvan – Gorge of Blood Recenze
16.9.2017 Vesicant – Shadows of Cleansing Iron Recenze
Tuhle kapelu považuju za silně přeceněnou. Cokoliv jsem od ní slyšel, nedalo se doposlouchat.
Jsem rád, že nejsem sám. Čekal jsem spíš nějaké hejty, že sem lupl pětku takové pecce :-) Schválně jsem si během týdne pouštěl i pár starších alb a mám pořád stejný pocit. Přechvalované desky, které mi nepřišly ničím výjimečné.
Yes.
Ibaže problém s “prechvaľovaním” sa, žiaľ, občas týka aj tohto fanzinu – naposledy mi tak prišlo pri Mayham, čo je podľa mňa riadna hovadina, legenda nelegenda… Ordo Ad Chao som znechutene vypol v polovici a ani posledný ich výtvor, hoci produkčne prijateľnejší, ma nepresvedčil. Pripadá mi to už smiešne a v rámci žánru čistý skrytý kalkul!
Pre istotu zdôrazňujem veľké IMHO.
Mně u Mayhem vysoký známky přehnaný nepřijdou… netvrdím, že je Esoteric Warfare nejlepší deska na světě, ale podle mě je to furt špička žánru a fakt se mi to líbí. A Ordo ad Chao je třeba pro mě fenomenální záležitost – ta odporná a nemocná atmosféra tam nemá sebemenší chybu. Ale je pravda, že je to ten druh muziky, u který asi musí bejt člověk naladěnej na stejnou vlnovou délku…
Ale jinak v poho, každej to vnímá a vidí jinak :-D
Mayhem jsou chválení oprávněně ;-) Ordo jsem docenil až po sto posleších, ale je to jedna z nejsugestivnějších desek, co jsem kdy slyšel… Illuminate Eliminate je totální depkovražda.
Nemluvě o nadčasové Grand Declaration of War nebo Wolf’s Lair Abyss.
nazvat MAYHEM komerčním kalkulem, no nevím. Absolutně bych pochopil podobné věci na DIMMU BORGIR, DARK FUNERAL, MARDUK a další nepřekvapivý přímočarý black, ale MAYHEM.. Už jen to, na desku se čekalo 7 let se naprosto vymyká všem kalkulacím (při zájmu a auře kolem kapely by mohli vydávat každý rok a hodně lidí by jim to žralo).. Navíc ten hudební obsah jak Ordo, tak Esoteric, to je podle mě pravý opak kalkulu..
Já mám spíš trochu pocit, že se samotné slovo kalkul stalo takovou berličkou pro opisování desek které posluchači nesedí. Místo toho aby se řeklo deska je blbá, nebo nedokázal jsem ji vstřebat, tak se řekne: je to kalkul..
Zdá sa, že som niekomu siahol na jeho (hudobný) fetiš a legendu, a to som nemal ani v najmenšom úmysle. Preto sa hlboko ospravedlňujem; áno, Mayhem hrá perfektnú neotrelú muziku, plnú originálnych postupov… náhle zmeny tempa, nečakané stop-timey, gitary ako z iného sveta, harmónie obohatené o zvláštne paralelné melodické linky – vynoria sa a miznú celkom nečakane… a všetko to poháňa a drží pohromade geniálny Hellhammer (teraz myslím toho bubeníka), klobúk dole.
Až kým…
Až kým nenastúpi do práce Attila.
Čože o to, osobne nič proti nemu, chlapík je to sympaťák a pohoďák, kľudne by som si s ním pokecal pri pive, ale – ten jeho spev! Neviem, či si zo mňa robí srandu; to by som ešte prežil, ale neviem, či to myslí vážne, alebo iba “akože”. Prúser je, že ani jedna varianta nie je dobrá.
Ak to totiž myslí vážne, režisérskym žargónom povedané – prehráva, je to príliš. Menej je niekedy viac. Má to byť prejav démona? Pekelnej mocnosti? Ja by som typologicky obsadil takýto hlasový prejav do roly zlého škriatka v komediálnom komikse. Neviem, či sa mám začať smiať (a v tom momente sa mágia Mayhem končí) alebo to vypnúť. Iste, je to typická rekvizita black metalu a sú zoskupenia (napr. Rotting Christ, či Triptykon), kde mi to ani najmenej nevadí, naopak, žeriem to aj s navijákom, ale len vďaka tomu, že je tam geniálny cit pre mieru. Podobný problém pre mňa predstavuje napríklad aj Arch Enemy, ktorí hrajú inak výbornú muziku, no keď sa ozve totálne deformovaný škrek speváčky, mám nepríjemný pocit dehonestácie ženskosti tej krásavice a musím to stopnúť.
Ďalší kameň úrazu je aj atmosféra zla a tu som si už celkom istý, že muzikanti Mayhem nastupujú “do roly” podobne ako herci do predstavenia. Čo mi, preboha, už len zlého idú povedať o Annunaki (v Ordo Ad Chao)? Asi o tom vedia viac než iní(?). Alebo je to celé len hra na hnus, beznádej, peklo? Zdalo by sa, že už prežili nejakú kataklyzmu, o ktorej nejakým nedopatrením neviem. No dobre.
Keď sa však v skladbe Trinity (na aktuálnej doske) začína ozývať repetitívny výkrik Vríl! (nechce sa mi vysvetľovať, čo to je, Google napovie…) a istom momente je tam dokonca “Vríl Bohemia!”… čo to tam, do riti, nikto nepočuje?!, je to príliš.
Čože, že to nemyslia vážne?
V tom prípade je to – kalkul. Skrytý kalkul.
Tak je pravda, že zrovna ten text Trinity je dost prapodivnej a moc jsem ho nepobral (jakkoliv hudebně je ta skladba skvělá). Co se ale týče Attilova zpěvu… podle mě je to bůh :-D Jsem fakt velkej fanda toho chlapa, jeho vokál je neskutečnej a fakt se mi to úplně upřímně líbí a k samotný muzice mi to pasuje :)
Ohledně kalkulu nekalkulu… kalkul jsou třeba pro mě třeba kapely, který naskočí na módní vlnu toho, co zrovna frčí. Třeba před pár rokama všechny ty metalcory, folk metaly, oldschool thrash metaly… dneska si něco o kalkulu pomyslím, jakmile vidím djent/progressive/post/blabla. Mayhem osobně za kalkul nepovažuju.
Jinak ale když se to dožene do extrému, kalkul je vlastně skoro všechno… na metalový scéně snad úplně všechno. Od Mayhem přes všechny ty pagany, přes úplně cokoliv až k Iron Maiden nebo Black Sabbath… já těm Mejdnům prostě nevěřím, že jsou to nějaký satani, i když zpívají “666 the Number of the Beast”, to prostě musí bejt póza…
Jasně, že v podstatě všechen metal je svým způsobem póza, ale když se řekne kalkul, představím si něco podbízivýho. Ať jsou Mayhem jakýkoliv, jako podbízivá muzika mi to nepřijde… a to ani v tom smyslu, že by se měli jít na ruku fanouškům blek metlu. Kdyby dodneška drhnuli padesátou variaci na Deathcrush, tak bych slovo kalkul pochopil… třeba u Venom bych se o kalkulu mluvit nebál, u Mayhem to já osobně fakt necítím…
Ale o nic nejde, aspoň je dobrý vidět, že to každej vnímá jinak :)
Ale vůbec kolego, jakýpak fetiš:-) Já se dokážu do Mayhem taky pořádně obout (celá deska Chimera je divná a nudná, až příliš zprasený zvuk na Ordo ad Chao taky nemusím, stará tvorba mě taky příliš nezasahuje..).
Přesto si myslím, že Mayhem jsou dost mimo jakýkoliv kalkul. Pokud ho nebereme úplně na dřeň a doslova, v tom případě je ovšem každá profesionální kapela kalkul…
Jinak to že “vstupují do role”, vždyť o tom tom muzika je (pokud se nebavíme o diskotékovém kolovrátku). Je to imaginace ,hraní rolí, vytváření atmosféry. V black metalu obzvláště. Aneb jinak, copak musí členově Mayhem nutně uctívat zlo, podřezávat lidi aby o tom mohli zpívat a nebyl to kalkul. Každý black metal je divadlo, hra a imaginace. Včetně kapel těch individuí, kteří se snažili ukázat jak tu svoji hudbu myslí “upřimně” a přenášeli ji děláním vymatlanin v reálném světě(BURZUM). Všechno to je hra a show, pokud za tímhle vidíš kalkul tak fakt neznám žádnou kapelu bez kalkulu.
Pro mě je kalkul když vniká deska za účelem zalíbení se většině, nebo okatě vykrádá. Ani jedno Mayhem nikdy nedělali..
Ad Atilla podle mě k současné podobě Mayhem sedí naprosto dokonale. Zpívá neotřele, originálně poznatelně, s hlasem pracuje spíš jako s dalším nástrojem, heršoft co chtít v teatrální hudbě víc..
Maniac byl slušný havran, ale svému výkonu na Wolfs Lair Abyss se už nikdy ani nepřiblížil. Stejně jako Dead působí Maniac proti variabilitě Atilly jako tuctový skřehotáč. Je to jenom můj subj. názor, ale podle mě je Atilla naprosto vyjíměčný vokalista a “dělá” velkou část dobrého dojmu současných Mayhem :-)
Jinak s recenzí na Mekong Delta souhlas. Tahle kapela mi svojí formou připomíná některé deathcorové věci..Spousta not, spousta hudebních rovin, osmirukej kytarista a výsledkem je anonymní bordel..