Země: Švédsko Žánr: occult black metal Datum vydání: 18.4.2019 Label: Shadow Records Tracklist: 01. King of Kings, Lord of Lords 02. Chant of Golgotha 03. Epitome I: Bottomless Infinite 04. Sanguinem 05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes 06. Relics of Elohim 07. 777: Third Woe 08. Shem Ha Mephorash Hrací doba: 74:02 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.