Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 38:01 K recenzi poskytl:
|
Australané Mesarthim na sebe prvně upozornili v loňském roce vydáním debutové desky „Isolate“. Ta nabídla relativně zajímavé pojetí vesmírného atmo/post-black metalu. Namísto neprostupné dusivé nálady a industriálních ruchů se totiž vydali stravitelnější cestou a hlavně zaujali poněkud zvláštní náladou, která byla v jejich případě… no, pozitivní. Nešlo o žádný velký zázrak a trvanlivost materiálu nebyla nijak závratná, ale jako celek to mělo svůj vnitřní smysl a tehdy jsem si říkal, že do budoucna by se z Mesarthim mohla vybarvit vcelku pěkná záležitost. Kdybych jen tušil…
Samozřejmě, není úplně košer, když vydáváte jedno album za deset járů; je žádoucí své příznivce zásobovat nějakým materiálem – v rozumné míře. Mesarthim se ovšem vydali do opačného extrému a v letošním roce rozjeli takovou přehlídku vydávaných počinů, až to přestává být hezké. Hned v únoru přišel singl „Suffocate“, následovala dvě EP „Pillars“ a „Spire“ (obě březen) a v srpnu druhá řadovka „.- -… … . -. -.-. .“. Než jsem se ovšem dokopal k sepsání její recenze, Mesarthim už stačili vypšouknout další dvě minialba „The Great Filter“ a „Type III“. Je pravda, že se nejedná o extrémně dlouhé nahrávky, ale i tak jsou to dohromady bezmála dvě hodiny muziky a šest placek – v jednom roce.
Na rovinu říkám, že takové kvantum počinů odmítám poslouchat, byť bylo EP „Pillars“ o něco hratelnější než jeho dlouhohrající předchůdce „Isolate“. Nicméně Mesarthim nejsou zdaleka tak dobří, abych musel slyšet každou minutu jejich tvorby – obzvláště po ochutnání toho, co se nachází na „.- -… … . -. -.-. .“. Rozhodl jsem se totiž věnovat Australanům ještě trochu času právě s druhým velkým albem a tentokrát mě to mnohem víc odrazuje, než přesvědčuje…
Jedním z důvodů, proč jsem se do počinu Mesarthim znovu pustil, je i obal a název. Minimalistický artwork mě baví, a i když je pravda, že zrovna obaly má tahle skupina dobré vlastně vždy, tento má nejlepší atmosféru. „Absence“ v Morseově abecedě už je jen taková kravina, přesto potěší. Vlastní náplň ale nijak zvlášť nezaujme, což je vlastně docela zajímavé, poněvadž na „.- -… … . -. -.-. .“ Australané opustili výrazné pozitivní klávesy, jež byly hlavním poznávacím prvkem „Isolate“. To by se mohlo zdát jako dobrý krok. Jenže pozor. Novinka se víc blíží konvenčnímu post-black metalu, což asi bude mnohým posluchačům vyhovovat, ale mě osobně tenhle subžánr nikdy příliš nebavil. Tím pádem to pro mě výhra zrovna není. Pokud však žerete kapely jako Germ, asi se vám „.- -… … . -. -.-. .“ líbit bude.
Ne, že by se deska nedala poslouchat. Sežvýkat se to dá relativně v pohodě a bez újmy na zdraví. I navzdory tomu, že mnohé momenty jsou trochu čtyřprocentní, ale takhle se ta standardní „blacková pošta“ prostě hraje – bohužel. Jindy je to melodické pidlikání docela oukej a člověka to neuráží, ale na druhou stranu si nevzpomínám na žádnou pasáž, jež by z poslechu vytrhla v tom pozitivním slova smyslu a u níž bych se pozastavil, že tady se něco opravdu vyvedlo. Snad jen několik málo motivů ve finální „-….“ dokáže aspoň letmo zaujmout. Jinak si celé „.- -… … . -. -.-. .“ plyne v takové jednotvárné mase, která toho ve svých útrobách ukrývá mnohem méně, než se na první pohled může zdát. Mesarthim jako by se snažili vzbudit dojem něčeho hlubšího, jenže ve skutečnosti je jejich produkce vcelku průhledná a nedokáže strhnout.
Pokud od kosmického black metalu čekáte něco na způsob Darkspace, tak u Mesarthim samozřejmě pohoříte na kvadrát. Jak již padlo, „.- -… … . -. -.-. .“ je počin určený spíš příznivcům moderního post-black metalu, jimž by se to líbit mohlo. Za mě to ovšem za přílišnou pozornost nestojí.