Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.11.2018 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Carriers of Captivity 02. Beast and Soil 03. Blood of Rats Hrací doba: 33:24 Odkazy: – K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky.

Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions.

S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo. Vzhledem k tomu, jaký důraz Terratur Possessions kladou na to, aby všem dali vědět, že „With nothing from the past to reference, with no egos up front and center, and with no previous bands to name drop, Misotheist has only the music to showcase – which speaks for itself.“, vůbec bych se nedivil, kdyby za tím stáli nějací staří známí. Aktuálně však jejich jména známá nejsou, ale tak ať… Je pravda, že takhle se opravdu asi věnuje víc pozornosti samotné hudbě, což nakonec vůbec není od věci…

Bezejmenný debut se mi zalíbil prakticky hned s prvním poslechem a ani další dostaveníčka mu na poutavosti příliš neubrala. Spíš naopak ještě nechaly vykvést určité kvality, které z prvního dojmu typicky ani nelze odhalit. A i po větším počtu poslechu mě ochota „Misotheist“ poslouchat neopustila, což je samozřejmě dobré znamení. Snad v tom má prsty i skutečnost, že všechny tři přítomné skladby hravě přesahují desetiminutovou hranici, takže se nejedná o žádné přímočaré kusy, nýbrž o rozlehlejší kompozice s větším množstvím různých zákoutí.

Baví mě přidušený sound, jenž živí blackmetalovou auru. Přesto je v něm slyšet vše potřebné. Hudba Misotheist stojí zejména na riffech, ale najdou se i pasáže s využitím střídmých, leč účelných melodií, které dokážou píseň obohatit. Jako příklad mohu zmínit hned první „Carriers of Captivity“, která se v poslední minutě vytasí s působivým motivem, díky němuž desetiminutová skladba skvěle vygraduje. Ne náhodou se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Naštěstí ale nezůstává osamocen. Najdou se sice i méně strhující chvíle, třeba v jistých pasážích „Blood of Rats“ to zas taková sláva není, nicméně obecný dojem z nahrávky zůstává velmi dobrý.

Pozadu nezůstává ani atmosféra, s níž Misotheist pracují zkušeně. Nejedná se o vyloženě atmo-záležitost, ale i tak se Norům nedá upřít, že deska má určitou jednotící náladu, která není vůbec špatná a v těch nejlepších momentech je koncentrovaná dost zhusta. Což je dost fajn.

Zcela určitě se nejedná o nějak výjimečnou nahrávku nebo album, z něhož byste se měli posadit na zadek. Misotheist však natočili poctivou žánrovou práci, která si nehraje na něco, čím není, nežene se do zbytečných extrémů a ani se nesnaží o experimenty. Se standardním blackmetalovým výrazivem ovšem pracuje na dobré úrovni, nechybí ani skladatelský um a další sympatické věci, výsledkem čehož je deska, jež by fanouškům mohla zachutnat. Mě to baví a myslím, že za pokus to určitě stojí.