Země: Francie Žánr: funeral doom / death metal Datum vydání: 11.12.2015 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Synoecist 02. TMA-0 03. Everlasting Sentry Hrací doba: 45:00 Odkazy: facebook

Francouzské těleso Monolithe lze bez větších pochyb řadit ke stálicím pohřebně doom metalové scény. Jistě, že o proslulosti funerálních Skepticism či Esoteric, případně doom / deathových My Dying Bride nemůže být řeč, nicméně o stabilní článek scény rozhodně jde, vždyť Monolithe hrají již od roku 2001. Rozjezd měli tehdy Francouzi takřka ideální. Brzy po založení vyšly první dvě řadovky s jednoduchými názvy „Monolithe I“ (2003) a „Monolithe II“ (2005), přičemž co bylo zajímavé – obě desky obsahovaly jednu jedinou skladbu. Ačkoliv se poté chod kapely mírně zadrhnul, rok 2012 znamenal smělý návrat k potentním začátkům. Od tohoto roku Monolithe vyrukovali hned se třemi dlouhohrajícími deskami a na této vlně se vezou dodnes. Zatímco minulé album („Monolithe IV“, 2013) ještě drželo vytyčené názvosloví a stejně jako všechny předchůdkyně obsahovalo jedinou kompozici, nejnovějším přírůstkem byl nastolený trend narušen. Namísto „Monolithe V“ tak račte přivítat třískladbové „Epsilon Aurigae“.

S kapelou jsem se blíže seznámil až ke konci loňského roku. Vyhlédnutou jsem ji měl už pár let, ovšem k prvnímu poslechu došlo až díky YouTube, které se pro jednou ukázalo býti dobrým rádcem a vyplivlo na mě „Monolithe II“. Na první poslech byla tahle věc fajn a vzhledem k tomu, že Francouzi právě vydávali nový materiál, vrhl jsem se i na něj. Jaký je? Inu, asi takový, jaký byste očekávali.

Dání sbohem číslování alb může vypadat jako vkročení do nové éry, nicméně po hudební stránce konstatuji setrvání v doomovém záhrobí. Znát předchozí alba, možná bych mluvil trochu jinak, menší hudební změny třeba proběhly, každopádně základ zůstal neměnný. Jestliže předcházející tvorba kapely bývá označována za mix funeral a doom / death metalu, s „Epsilon Aurigae“ se to má nejinak. Pozvolné (nikoli však uspávací) tempo, táhlá riffáž. A klávesy – všudypřítomné, avšak velmi citlivě zasazené. Neruší, nepůsobí lacině a pouze podtrhávají atmosféru oscilující kdesi na ose vesmír – zkáza – přiměřená majestátnost.

Na rozdíl od doom / deathové většiny se Monolithe pouštějí do dlouhých instrumentálních ploch. Kupříkladu druhá (a stejně jako dvě ostatní skladby přesně čtvrthodinová) „TMA-0“ se obejde bez jediného hlesnutí, a ani závěr desky v podobě „Everlasting Sentry“ vokalistu příliš nezatěžuje. A říkám si, proč ne? Zpěvák na desce prezentuje víceméně jedinou hlasovou polohu – monotónním hlubinným řevem – a je jen dobře, že do dění bývá zařazován tak, že se jím člověk nedokáže přejíst.

I když je „Epsilon Aurigae“ striktně (jen pro připomenutí – každá píseň má přesně 15 minut) rozčleněno, rozdíl mezi jednotlivými částmi není nikterak markantní. První „Synoecist“ je za tu nejukecanější, s temným murmurem v hlavní roli. Ve všem tom zatěžkaném kytarování nechybí tišší pasáž se zajímavým bubenickým zpestřením, ani dvě solidní gradace, přičemž především ta mezi třetí až šestou minutou stojí zato. Těžká riffáž, nadpozemno evokující klávesy a efekty poupravený zlovokál, toť ve zkratce jeden z nejlepších momentů desky. Bohužel, zbytek kompozice po větší poslechové dotaci nepůsobí už tak silně, a i když na několik zajímavějších motivů narážím, občas musím konstatovat i mírnou nudu. Zcela instrumentální „TMA-0“ ve mně zanechala obdobný dojem. Ačkoliv zprvu se zdála být nadějnou, na ploše 15 minut je těch nápadů docela málo a na rozdíl od první „Synoecist“ ještě neobsahuje žádnou vyloženě strhující pasáž.

K finále jménem „Everlasting Sentry“ naopak nemám výhrad. Skladba, evidentně skládaná s účelem celé album završit, působí monumentálně a nejdramatičtěji. Není chudá na výborné pasáže, slavnostnost nevyznívá přehnaně pateticky, zkrátka radost poslouchat. Rozhodně nejnápaditější a nejlepší píseň na desce. V rámci celku to ale není úplně nejzdravější, neboť gradace do poslední stopy není plynulá a „Everlasting Sentry“ si pak vysvětluji jako takový nepatřičný náraz.

Musím říct, že miluji alba s gradací, alba, která je nutno poslouchat až do finálních momentů přivádějících do absolutního blaha. „Epsilon Aurigae“ se o něco takového pokouší, avšak provedení pokulhává. První půlhodinu nejsou Monolithe špatní, ale místy jsou až zbytečně ploší a nevýrazní. Zato závěrečná čtvrthodina vše převrací naruby – mluví majestátní a mnohem nápaditější řečí. Snahu o gradaci však bohužel vnímám spíše jako kontrast a doklad nevyrovnanosti, což z kompozičního hlediska celé desce škodí. Po prvních posleších se mi zdálo, že „Epsilon Aurigae“ bude jen kvést, jenže čas tentokrát nepomohl, ba naopak odhalil slabiny. Výsledný pocit tak mluví o nedotaženosti, troše zklamání a pouze mírném nadprůměru, jenž se zprvu zdál být mnohem přesvědčivějším.