Země: Finsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 1.4.2016 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Jumalten aika 02. Ruttolehto incl. Päivättömän päivän kansa 03. Suden tunti 04. Mimisbrunn 05. Ihmisen aika (Kummarus pimeyteen) Hrací doba: 67:07 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Nebudu na úvod nijak zastírat, že Moonsorrow jsou pro mě srdcovka jako prase a láska na první poslech. Ostatně, když vám taková hudba svými epickými příběhy a masivními kompozicemi uhrane v blahých šestnácti a vy jste podobnou hudbou doposud nepolíbeni, zkrátka to ve vás něco zanechá. Ani objektivně však finským veteránům pohanského metalu lze těžko něco vyčítat; jejich svojský přístup k žánru a neustálá chuť se rozvíjet dala vzniknout dílům, o jaké běžně nezakopnete, a atmosféra jejich dlouhých kompozic je svého druhu unikát. Proto nepřekvapí, že po pěti letech mlčení byla letošní deska „Jumalten aika“ nanejvýš očekávaná. I přes prvotní nadšení jsem se ale snažil přistupovat střízlivě, protože jak praví staré přísloví, nahajpovaný průser je dvakrát takový průser.

Ne, že by kolem alba vznikl nějaký kolosální opar přehnaných očekávání, Moonsorrow propagaci naladili na černou notu, která provokovala důrazem na black metal. Doslova dřevní rytina Yggdrasilu pomrkává na blackmetalové začátky kapely (a zároveň přiznanou podobností s artworkem „Farsotstider“ vyznává lásku Thyrfing) a týmž směrem poukazují i promo fotky, na nichž je vikinský kvintet zmalovaný corpsepaintem jak zákon káže. Naproti tomu singl „Suden tunti“, vzácně doprovázený videoklipem, ponejvíc připomíná řízným pochodovým rytmem heroické eposy z dob „Suden uni“ či „Voimasta ja kunniasta“. Nicméně jak už u Moonsorrow bývá dobrým zvykem, jen máloco je takové, jak se na první poslech jeví.

„Jumalten aika“ na první poslech nijak zásadně nevybočuje (a zároveň neslevuje) ze standardu, který Finům udělal jméno. Pětice skladeb hřeší jednocifernou stopáží jen jedenkrát, zbylé nepadají pod dvanáct minut. Písně stále fungují na nijak zvlášť složitých, avšak košatých a pečlivě rozvíjených motivech a Henriho inspirace v postupech vážné hudby je slyšet i tentokrát. Vyhýbá se zbytečným refrénům a opakovaným pasážím napříč songy, namísto toho je zřejmá snaha proplétat jednotlivé motivy do mozaiky tvořící spolu s poetickými texty nádherné příběhy. Výjimku tvoří pouze zmiňovaný pochoďák „Suden tunti“, jenž půlí nahrávku na dvě přibližně stejné části, přičemž vlčí šílenství během sedmiminutového Ragnaroku rve a drásá vše, co se mu postaví do cesty. Jeho podobnost s prvními řadovkami je však, vyjma šlapavé přímočaré rytmiky, již Moonsorrow na pozdějších albech téměř vypustili, spíše pocitová. Ale pokud mi nahrávka přece jen něco připomíná z předchozí tvorby, jsou to přepracované skladby z demáčů, které se objevily na ípku „Tulimyrsky“. Když jsme u toho, čtveřice kompozic na stejnojmenný půlhodinový epos vzdáleně odkazuje i svými postupy a výpravností, nicméně opět platí, že nejde o žádné vykrádání či motání se v kruzích.

Necelých 70 minut není ani tentokrát pro Moonsorrow výzva, již by nedokázali úspěšně pokořit. Pětici skladeb rámuje motiv vztahu člověka a bohů, což se odráží i v celkové atmosféře. Zatímco úvodní titulka se skví do výše zapojením éterických chorálů, jež dokonale vystihují „Čas bohů“ a posvátnou úctu z nich, bojovnější a zasmušilejší „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“ vypráví o síle oceli a zlata, které dokázalo bohy vyštvat ze světa lidí. „Ruttolehto incl. Päivättöman päivän kansa“ zase pojednává o spojení člověka a jeho božstvem obětinou, „Mimisbrunn“ se zase váže k Mímirově studni (doslova Mímirsbrunnr) coby prameni moudrosti a vědění ležícího v kořenech bájného Yggdrasilu a nepřímo naznačuje pojetí bohů a jejich příběhů v tradicích lidí.

Řada pasáží proto působí, jako by vypadla zprostřed rituálu – kupříkladu fanatické odříkávání v půli „Suden tunti“, čisté zpěvy v polovině „Ruttolehto“ či samý závěr druhé skladby v podobě kratičkého přílepku „Päivättöman päivän kansa“, který je doslova modlitbou k bohům. Nábožné atmosféře výrazně přispívá i samotná produkce alba: hluboký, a přitom vzdálený zvuk bicích (ty přechody!) připomíná hřmění z hlubin země a ozvěny nejhlubších bubnů zní doslova osudově. Čisté zpěvy i Villeho naléhavý křik zní naprosto perfektně (a co teprve nelidský skřek v „Suden tunti“). Obecně na zpěvu si dali Moonsorrow setsakra záležet a díky hostům naleznete na albu pestrou paletu vokálů. Sound je obecně hutný a plný, což dodává kytarám potřebnou průraznost a valivost, na své si ovšem přijdou i milovníci baskytary, protože ta si na „Jumalten aika“ ukousla notný kus prostoru a nejenže je krásně výrazná, ale Ville na ní předvádí divy, což platí zejména o posledních dvou písních. Nosnou melodii v druhé půli „Mimisbrunn“ má na triku zejména basa, a výrazně se činí i v závěrečné „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“.

Asi není překvapením, že na základě předchozího popisu mě album baví. Upřímně řečeno nemám sílu tu jmenovat všechny momenty, z nichž se mi ježí chlupy až na prdeli. „Jumalten aika“ mě ale nebaví kvůli nějaké nostalgické hodnotě, protože na svoji předchozí tvorbu Moonsorrow maximálně tak poukazují. Dobře, v „Suden tunti“ do ní s šibalským mrknutím oka pošťouchnou, ale nic víc. Baví mě kvůli příběhům, kvůli hloubce, kterou jim umí vtisknout, a kvůli těžko opakovatelné atmosféře, která z nich vyvěrá po hektolitrech. Nelze si nevšimnout, že z nastaveného progresivního kurzu posledních tří alb bratři Sorvalliovi uhnuli elegantním úkrokem stranou, je ale skutečně krátkozraké tvrdit, že by jen recyklovali již dávno slyšené, protože při pozorném poslechu to zkrátka není pravda. S přibývajícími poslechy si však nelze nevšimnout ani dalších zásadních skutečností: Moonsorrow opět o něco dospěli: Ve stavbě kompozic, vytváření nálad i malování obrazů, pomocí nichž udržují dávné mýty a předávají je dále. Monolit „V: Hävittety“ sice zůstává díky naprosté jedinečnosti ingrediencí nepřekonán, kvalit „Verisäkeet“ a „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ však „Jumalten aika“ dosahuje s přehledem.

---

Druhý pohled (Skvrn):

I když jsem si hudbu Moonsorrow poslední dobou příliš nedopřával a věnoval se raději objevování jiných hudebních sfér, Finové dlouhodobě patří mezi nevelký hlouček kapel, které s radostí označuji přívlastkem nejoblíbenější. Jisté obavy jsem však před vydáním „Jumalten aika“ měl. Jednak jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, zda se mi Moonsorrow během oné pauzy přece jen nevzdálili, druhak se objevila mírná nejistota ohledně formy kapely. Obal jedním slovem strašný, koncertní prezentace – jděte na Moonsorrow, když se předtím hopsá na Korpiklaani – špatná neméně. A pokud se vám toho pořád nezdá dost, připočítejte ještě příšerné propagační fotky…

Nakonec jsem ale mile překvapen. Kapela neuhnula z nastolené vypravěčské cesty ani náznakem, což po skvělých deskách z minulých let není vůbec špatně. Finové se svým způsobem opakují, nicméně skládat charakterem podobné patnáctiminutové eposy je něco jiného než skládání šablonovitých čtyřminutových bliknutí, jak nám předvádí živořící (i když dnes už spíš ani neživořící) Eluveitie. Skladby Moonsorrow mají pořád co říct, jsou dostatečně variabilní a odhalují další a další kapelní trumfy, v rámci scény nadále jedinečné.

„Jumalten aika“ disponuje, jak je u Moonsorrow zvykem, skvělou atmosférou, která posluchače odesílá do idealizovaných dob minulých. Nechybí celkový spád, dynamičnost ani vypravěčský patos, jemuž v případě Finů říkáváme tak rádi ano. V mantinelech těchto vlastností pak kapela sází jeden povedený moment za druhým. Ukázkou vysoké třídy je fakt, že Finové ony vrcholy dobývají různorodými způsoby – jednou skladba graduje blackmetalovou metelicí, podruhé houslovým partem, potřetí zase klávesovou grandiozitou.

Dále není třeba cokoli rozpitvávat. Moonsorrow patří i po více než dvacetiletém pobytu na folkmetalové scéně stále k tomu úplně nejlepšímu. Žánrových změn do budoucna není třeba, stačí držet současnou formu a skládat dál. To jde totiž Finům nadále bezvadně a „Jumalten aika“, výsledek pětiletého ticha, může posloužit jako výtečný důkaz.

---